Acidifikace (neboli okyselování půd) je degradační proces, při kterém dochází k vytěsňování bazických kationtů ze sorpčního komplexu. Tyto kationty jsou pak nahrazovány ionty vodíku H+. V důsledku acidifikace dochází ke snížení pufrační schopnosti půdy, tedy přirozené schopnosti půdy bránit se změnám reakce. Tato schopnost je závislá na několika složkách, jež převažují při změnách reakce v určitých intervalech pH půdy. Je-li půda dlouhodobě vystavena působení kyselých vstupů bez zásahů vedoucích k jejich neutralizaci, dochází k její degradaci se všemi důsledky.

K acidifikaci půd dochází (a) působením přirozených půdních procesů při illimerizaci (posun jílovitých částic níže profilem půdy) a podzolizaci, zvláště v humidnějších (vlhčích) podmínkách a (b) antropogenně podmíněnými procesy. Činnost člověka se negativně projevuje používáním kysele působících průmyslových hnojiv (ale i nekvalitních statkových hnojiv), účinkem imisí a kyselých dešťů (tj. přísunem oxidů – slabých kyselin síry a dusíku), intenzivními závlahami, ale i monokulturami nebo nízkým zastoupením víceletých pícnin a vysokým podílem obilovin.

Rychlost acidifikace závisí na intenzitě kyselých vstupů a počáteční pufrační schopnosti půdy. Důležitou roli při odolnosti půdy vůči acidifikaci hraje charakter půdotvorného substrátu. Půdy vyvinuté ze substrátů bohatých na uhličitany (spraše, slíny, vápence) snadněji neutralizují kyselé vstupy tím, že uvolní bazické ionty převažující na jejich sorpčním komplexu, zatímco půdy vyvinuté z kyselých matečných substrátů (ruly, žuly, svory) s nízkým zastoupením bazických iontů v sorpčním komplexu se okyselují snáze a rychleji. Dalším faktorem ovlivňujícím projevy tohoto degradačního faktoru je klima, resp. srážky a vodní režim půdy. V půdách s obsahem uhličitanů tedy dochází při postupné acidifikaci nejdříve k rozpouštění CaCO₃ (debazifikace), zatímco v kyselejších půdách bez CaCO₃ ke zvětrávání primárních silikátů. Tyto procesy trvají tak dlouho, dokud nedojde ke snížení pH k hodnotě kolem 4,0. Další okyselování je pak zpomalováno rozpouštěním hydratovaných oxidů Al, což je ovšem již hranice přímé toxicity hliníku a stav vysoké mobility většiny rizikových prvků.

Prevence acidifikace spočívá v omezení kyselých vstupů (průmyslových a nekvalitních organických hnojiv), v pravidelném střídání plodin v rotaci, omezení monokultur, ve větším zastoupení víceletých pícnin a také v pravidelném vápnění půd udržovacími dávkami vápenatých hnojiv, zejména mletého CaCO₃.

Kyselost půdy je velmi významný půdní ukazatel, který má mimo jiné vliv na přístupnost živin, jejich pohyb v půdě (včetně pohybu těžkých kovů), růst rostlin, biologické oživení půdy, tvorbu a kvalitu humusu apod. Důsledkem degradace půd acidifikací je tedy především:

• zhoršení kvality humusu s převahou fulvokyselin,

• zpomalení uvolňování minerálního dusíku z humusu,

• petrifikace fosforu v půdě do sloučenin, ze kterých není fosfor rostlinám přístupný,

• zvýšení mobility rizikových prvků,

• snížení odolnosti proti rozpadu strukturních agregátů s následnou vyšší zranitelností utužením a erozí,

• uvolňování draslíku do půdního roztoku a následné nebezpečí jeho vyplavení,

• zvýšené nebezpečí rozvoje patogenních organismů a chorob rostlin apod.

Pro vyhodnocení potenciální zranitelnosti půd acidifikaci slouží kategorizace půd (HPJ) zpracovaná podle hodnot sorpční kapacity (T) a stupně nasycení sorpčního komplexu (V). Pro půdy jednotlivých HPJ byly použity průměrné hodnoty pro každý z prvních tří horizontů profilu.