Právním předpisem, kterým se stanovuje charakteristika bonitovaných půdně ekologických jednotek a postup pro jejich vedení a aktualizaci je Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb. Během bonitačního průzkumu lze v současné době vymezit 89 hlavních půdních jednotek (HPJ), které tvoří jádro až 2995 BPEJ. HPJ jsou agregovány z geneticko-agronomického hlediska do následujících 15 půdních skupin:

Černozemě (PT 1, HPJ 01–08) – do této skupiny patří zejména všechny černozemě a smonice, ke kterým byly přiřazeny i půdy podobných vlastností, zejména po stránce obsahu a kvality humusu, zrnitostního složení, vláhových poměrů nebo vrstevnatosti substrátu. V této skupině se nevyskytuje větší skeletovitost, pokud existuje, pochází z terasovitých štěrků nebo je původu flyšového. V HPJ 08 jsou pak soustředěny půdy na sprašových pokryvech nebo svahovinách s výraznou plošnou erozí. Výskyt půd černozemního typu je v naprosté většině soustředěn ve velmi teplých a teplých klimatických regionech, výjimku tvoří nečernozemní půdy postižené degradačními procesy.

Hnědozemě (PT 2, HPJ 09–13) – do této skupiny patří převážně hnědozemě s méně výrazným procesem illimerizace. Dále pak i tzv. šedozemě (HPJ 09) se svými agronomickými vlastnostmi bližším hnědozemím. Půdy této skupiny jsou středně těžké až těžké, většinou bez výrazného skeletu a velmi hluboké. Vlhkostní poměry jsou převážně příznivé, kdy výjimku tvoří pouze HPJ 13 charakteristická velmi propustným podložním substrátem.

Luvizemě (PT 3, HPJ 14–17) – tato skupina půd je definovaná výrazným půdotvorným procesem illimerizace. Pod humusovým horizontem se nachází plavý eluviální horizont s menším zastoupením konkrecí, sahající do hloubky 0,3 až 0,4 m. Často jsou ovšem během agrotechnických úprav tyto dva horizonty homogenizovány. Přechodný horizont s poprašky často jazykovitě proniká do zrnitostně těžšího iluviálního horizontu hnědé barvy. Připouští se u nich pouze velmi slabý znak oglejení. Charakteristickým substrátem jsou sprašové pokryvy anebo polygenetické hlíny, většinou bezskeletovité. Vyskytují se převážně v rovinatém reliéfu.

Rendziny a pararendziny (PT 4, HPJ 18–20) – skupina zahrnuje rendziny a pararendziny vytvořené na typických karbonátových horninách nebo na karbonátosilikátových zvětralinách (opuka, slínovce apod). Půdní profil středně hluboký až hluboký. Obsah skeletu je závislý na půdotvorném substrátu. Vláhové poměry jsou poměrně dobré, pouze u zrnitostně těžkých půd hrozí dočasně zamokření.

Regozemě (PT 5, HPJ 21–23) – skupina, která sdružuje všechny půdy vyvinuté na píscích a štěrkopíscích, popř. s podložím méně propustným (HPJ 23). Jsou lehkého nebo lehčího středně těžkého zrnitostního rázu, značně závislé na srážkách během vegetačního období.

Kambizemě (PT 6, HPJ 24–33) – tato skupina zahrnuje převážně půdy vyvinuté na zvětralinách pevných hornin. Z této skupiny byly vyčleněny půdy silně skeletovité – mělké, silně sklonité a také všechny definované klimatickými podmínkami, jenž tvoří samostatné skupiny (PT 7 až 9). Kambizemě jsou typické půdy pahorkatin a nižších a středních poloh vrchovin. Interval zrnitostního složení je velmi široký, tj. od lehkých až po těžké.

Půdy chladných oblastí (PT 7, HPJ 34–36) – kambizemě dystrické (řidčeji modální), podzoly a kryptopodzoly vyvinuté ve vyšších polohách vrchovin až horských oblastí. Typickým znakem těchto půd je vyšší obsah méně kvalitního humusu a silně kyselá nebo kyselá půdní reakce. Jejich diferenciace je založena zejména na příslušnosti ke klimatickému regionu 8 nebo 9 a zrnitostním složení.

Půdy mělké (PT 8, HPJ 37–39) – kambizemě, rankery, litozemě vyznačující se malou mocností půdního profilu (cca do 30 cm) a převážně výraznou skeletovitostí. Za mělké jsou považovány i půdy hlubší s extrémní skeletovitostí, jenž výrazně zhoršuje agrotechnické zásahy. Vyskytují se ve všech klimatických regionech.

Půdy silně svažité (PT 9, HPJ 40–41) – tato skupina zahrnuje všechny půdy o sklonitosti větší než 12° bez ohledu na půdotvorný substrát nebo mocnost půdního profilu, přičemž respektujeme dvě kategorie sklonu: 4 (nad 12°) a 5–6 (nad 17°). Rozdělení v rámci skupiny je dáno zrnitostním složením. Při vymezení BPEJ pak hraje značnou roli i expozice vůči světovým stranám.

Pseudogleje (PT 10, HPJ 42–54) – diagnostickým znakem této skupiny půd je tzv. oglejení, tedy periodické převlhčení profilu, především v jarním období. Tyto půdy jsou rozšířené v mírně teplé až chladné oblasti, kde se vyskytují jak v rovinatém, tak mírně sklonitém terénu či terénních depresích. Pro celou skupinu je patrná značná variabilita i u zrnitostního složení a půdotvorného substrátu (hnědozemě oglejené až po pseudogleje pelické).

Fluvizemě (PT 11, HPJ 55–59) – půdy rovinatého území zejména na nevápnitých i vápnitých sedimentech podél vodních toků, včetně glejových a oglejených subtypů a variet. Vnitřní třídění ve skupině je založeno na zrnitostním složení a na hloubce hladiny vody spojené s tokem. Jsou to většinou půdy bezskeletovité. Do této skupiny řadíme zrnitostně lehké černice.

Černice (PT 12, HPJ 60–63) – skupina charakteristická hlubokými humusovými horizonty, vždy přesahujícími hloubku 30 cm a s vysokým obsahem humusu. Ten je vždy vyšší, než mají okolní černozemě. Černice se vyskytují v rovinatých částech niv nebo v depresních polohách plošin velmi teplého a teplého klimatického regionu. Určujícím znakem pro diferenciaci HPJ v rámci skupiny je výška hladiny podzemní vody a zrnitostní složení. Silná periodická mineralizace organických látek za podmínek polovýparného až výparného typu vodního režimu může vést až k zasolení.

Gleje (PT 13, HPJ 64–78)  – tato skupina zahrnuje širokou škálu zejména hydromorfně ovlivněných půd – od meliorovaných glejů na rovinách, přes organozemě a katény, až po různě hluboké strže. Vymezení jednotlivých HPJ této skupiny je ovlivněno pedogenetickými procesy, charakterem reliéfu anebo stupněm hydromorfismu.

Koluvizemě (PT 14, HPJ 79–81) – tato nově vymezená skupina půd zahrnuje půdy vznikající akumulací erozních sedimentů lokálního původu v tzv. koluviálních pozicích v terénu (úpatí svahů, průlehy a suchá údolí, konkávní prvky svahů). Jejich rozlišení je v rámci skupiny dáno především zrnitostním charakterem akumulovaného sedimentu, jehož celková mocnost musí přesáhnout 50 cm.

Antropozemě (PT 15, HPJ 82–89) – druhá nově vymezená skupina zahrnuje půdy přímo ovlivněné člověkem, a to takovým způsobem, který však přesahuje běžné antropické ovlivnění (antropozemě a kultizemě). Diferenciace jednotlivých HPJ je dána zejména mocností a charakterem humózního překryvu a zrnitostním rázem celého profilu.

Skeletovitost vyjadřuje komplexní hodnocení štěrkovitosti a kamenitosti podle obsahu v ornici a podorničí. Obsah skeletu se uvádí v procentech objemových v půdní hmotě formou zlomku, kde skeletovitost v ornici se značí v čitateli a v podorničí ve jmenovateli. Štěrkem se rozumí pevné částice hornin velikosti 4–30 mm, kámen jsou pevné částice velikosti 30–300 mm. Nad 300 mm se jedná o balvany. Skeletovitost dělíme do 6 skupin.

Kategorie skeletovitosti
bezskeletovitá
bezskeletovitá až slabě skeletovitá
slabě skeletovitá
středně skeletovitá
středně až silně skeletovitá*
bez až silně skeletovitá*

* platí pouze pro půdy o sklonitosti > 12°, tj. HPJ 40, 41

Rozdělení vychází z Přílohy č. 4 vyhlášky č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb.

Hloubka půdy je důležitým půdním limitem. Je definována jako mocnost půdního profilu, kterou omezuje v určité hloubce buď pevná skála, nebo její rozpad, silná skeletovitost (> 50 %), nebo ustálená hladina podzemní vody. Zjednodušeně lze za hloubku půdy považovat prostor pro zdárný růst rostlin. Hloubku půdy lze zjistit nejlépe na profilu kopané, ale i vpichované půdní sondy (větší počet vpichů). Hloubka půdy je posuzovaná ve 4 kategoriích.

Charakteristika	Hloubka půdy
půda hluboká	> 60 cm
půda hluboká až středně hluboká	30–60 cm
půda mělká	< 60 cm
půda hluboká, středně hluboká, mělká*

* platí pouze pro půdy o sklonitosti > 12°, tj. HPJ 40, 41

Rozdělení vychází z Přílohy č. 4 vyhlášky č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb.

Hlavní půdní jednotka (HPJ) je definována jako syntetická agronomizovaná jednotka charakterizovaná účelovým (agro-genetickým) seskupením půdních typů a subtypů blízkých půdotvorným substrátem, zrnitostí, hloubkou půdy, stupněm hydromorfizmu a reliéfem území. Klasifikační bonitační soustava zahrnuje 89 HPJ, které z geneticko-agronomického hlediska tvoří 15 základních skupin.

HPJ se odvozuje z 2. a 3. číslice kódu BPEJ (z aktuální databáze BPEJ). HPJ a její charakteristika vychází z přílohy č. 2 vyhlášky č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb. Oproti minulosti již soustava BPEJ zahrnuje i půdy člověkem silně ovlivněné či zcela vytvořené (kultizemě a antropozemě) a také půdy vznikající akumulací erozních sedimentů lokálního původu v tzv. koluviálních terénních pozicích (koluvizemě).

HPJ 01 Černozemě modální, černozemě karbonátové, na spraších nebo karpatském flyši, půdy středně těžké, převážně bez skeletu, až středně skeletovité v území terasových štěrků, velmi hluboké, příznivé až výsušné v závislosti na klimatu.

HPJ 02 Černozemě luvické, černozemě luvické slabě oglejené na sprašových pokryvech, středně těžké, převážně bez skeletu, až středně skeletovité v území terasových štěrků, příznivé až výsušné v závislosti na klimatu.

HPJ 03 Černozemě černické, černozemě černické karbonátové na hlubokých spraších s podložím jílů, slínů či teras, středně těžké, bezskeletovité nebo jen s příměsí, ojediněle možnost slabého výskytu skeletu, s vodním režimem příznivým až mírně převlhčeným.

HPJ 04 Černozemě arenické na píscích nebo na mělkých spraších (maximální překryv do 0,3 m) uložených na píscích a štěrkopíscích, zrnitostně převážně lehké až středně těžké lehčí, bezskeletovité až slabě skeletovité, silně propustné půdy s výsušným režimem.

HPJ 05 Černozemě modální a černozemě modální karbonátové, černozemě luvické a fluvizemě modální i karbonátové na spraších s mocností 0,3–0,7 m na velmi propustném podloží, středně těžké až lehčí středně těžké, převážně bezskeletovité, ojediněle až slabě skeletovité, středně výsušné, závislé na srážkách ve vegetačním období.

HPJ 06 Černozemě pelické, černozemě pelické karbonátové, černozemě černické pelické a černozemě černické pelické karbonátové na velmi těžkých substrátech (jílech, slínech, karpatském flyši, tufech, tufitech a tercierních sedimentech), těžké až velmi těžké s vylehčeným orničním horizontem, ojediněle štěrkovité, s tendencí povrchového převlhčení v profilu.

HPJ 07 Smonice modální a smonice modální karbonátové, černozemě pelické a černozemě černické pelické a černozemě vertické, vždy na velmi těžkých substrátech, celoprofilově těžké až velmi těžké, bezskeletovité (až středně skeletovité), často povrchově periodicky převlhčované.

HPJ 08 Černozemě modální, hnědozemě modální a luvické, luvizemě modální, popřípadě i kambizemě modální a luvické, včetně slabě oglejených variet, smyté, kde dochází ke kultivaci přechodného horizontu nebo substrátu na ploše větší než 50 %, na spraších, sprašových a svahových hlínách, lehčí středně těžké a středně těžké, převážně bez skeletu až slabě skeletovité ve vyšší sklonitosti.

HPJ 09 Šedozemě modální včetně slabě oglejených a šedozemě luvické na spraších, sprašových hlínách, středně těžké, bezskeletovité, ojediněle slabě skeletovité, převážně s příznivými vláhovými poměry.

HPJ 10 Hnědozemě modální včetně slabě oglejených na spraších, ojediněle i na sprašových hlínách, středně těžké s mírně těžší spodinou, bez skeletu, s příznivými vláhovými poměry až sušší.

HPJ 11 Hnědozemě modální včetně slabě oglejených na sprašových a soliflukčních hlínách s převahou sprašového materiálu (prachovicích), středně těžké s těžší spodinou, bez skeletu, ojediněle slabě skeletovité, převážně s příznivými vlhkostními poměry.

HPJ 12 Hnědozemě modální, kambizemě modální a kambizemě luvické, všechny včetně slabě oglejených variet na svahových (polygenetických) hlínách, středně těžké s těžkou spodinou, až středně skeletovité, vododržné, ve spodině s místním převlhčením.

HPJ 13 Hnědozemě modální, hnědozemě luvické, luvizemě modální, fluvizemě modální i stratifikované, včetně slabě oglejených variet na eolických substrátech, popřípadě i svahovinách (polygenetických hlínách) s mocností od 0,3 do 0,6 m uložených na velmi propustném substrátu, bezskeletovité až středně skeletovité, závislé na dešťových srážkách ve vegetačním období.

HPJ 14 Luvizemě modální, hnědozemě luvické včetně slabě oglejených na sprašových hlínách (prachovicích) nebo svahových (polygenetických) hlínách s výraznou eolickou příměsí, středně těžké s těžkou spodinou, s příznivými vláhovými poměry.

HPJ 15 Luvizemě modální a hnědozemě luvické, kambizemě luvické (kambizemě modální) včetně slabě oglejených variet na svahových hlínách s eolickou příměsí, středně těžké a s těžší spodinou, bez skeletu až středně skeletovité, vláhově příznivé pouze s krátkodobým převlhčením.

HPJ 16 Luvizemě modální a luvizemě arenické, eventuelně i slabě oglejené na lehkých až zahliněných terasách, pískovcích a štěrkopíscích s překryvem písčitých spraší a prachovic v mocnosti 0,3 až 0,6 m, zrnitostně středně těžké lehčí, až slabě skeletovité, vláhově méně příznivé až nepříznivé.

HPJ 17 Luvizemě arenické i slabě oglejené, na lehkých, propustných substrátech, bez skeletu, ojediněle slabě skeletovité, výsušné, závislé na srážkách nebo závlaze.

HPJ 18 Rendziny modální, rendziny kambické a rendziny vyluhované na vápencích a travertinech, středně těžké lehčí až těžké, slabě až středně skeletovité, méně vododržné.

HPJ 19 Pararendziny modální, kambické i vyluhované na opukách a tvrdých slínovcích nebo vápnitých svahových hlínách, ojediněle i kambizemě modální na zahliněném štěrkopísku, včetně slabě oglejených variet, středně těžké až s těžkou spodinou, slabě až středně skeletovité, s dobrým vláhovým režimem až krátkodobě převlhčené.

HPJ 20 Pelozemě modální, vyluhované a melanické, regozemě pelické, kambizemě pelické i pararendziny pelické, včetně slabě oglejených variet, vždy na velmi těžkých substrátech, jílech, slínech, flyši, tercierních sedimentech, těžkých zvětralinách bazických hornin a podobně, těžké až velmi těžké, půdy s malou vodopropustností, převážně bez skeletu, ale i středně skeletovité.

HPJ 21 Půdy arenického subtypu, regozemě, pararendziny, kambizemě, popřípadě i fluvizemě na lehkých, nevododržných, silně výsušných substrátech, bez skeletu až silně skeletovité.

HPJ 22 Půdy jako předcházející HPJ 21 na mírně těžších substrátech typu hlinitý písek nebo písčitá hlína s vodním režimem poněkud příznivějším než předcházející.

HPJ 23 Regozemě arenické, i slabě oglejené a glejové, kambizemě arenické, i slabě oglejené na zahliněných píscích a štěrkopíscích nebo terasách, ležících na nepropustném podloží jílů, slínů, flyše, lehké až lehčí středně těžké do 0,4–0,5 m, s těžkou až velmi těžkou spodinou, bezskeletovité, terasy až středně skeletovité, ojediněle i silně skeletovité, vodní režim je značně kolísavý, a to vždy v závislosti na hloubce nepropustné vrsty a mocnosti překryvu.

HPJ 24 Kambizemě modální eubazické až mezobazické i kambizemě pelické, včetně slabě oglejených variet, z přemístěných svahovin karbonáto-silikátových hornin – flyše a kulmských břidlic, středně těžké až těžké, až středně skeletovité, se střední vododržností.

HPJ 25 Kambizemě modální a vyluhované, eubazické až mezobazické, výjimečně i kambizemě pelické, včetně slabě oglejených variet na opukách a tvrdých slínovcích, vápnitých pískovcích, jílových sedimentech mořského neogénu, středně těžkém flyši, permokarbonu, středně těžké, až středně skeletovité, půdy s dobrou vodní kapacitou.

HPJ 26 Kambizemě modální eubazické a mezobazické, včetně slabě oglejených variet na břidlicích, hadcích, slaběji bazických horninách, popřípadě nerozlišitelném střídání hornin bazických s neutrálními až kyselými (např. jílovské pásmo, některé metamorfované diabasy apod.) převážně středně těžké, až středně skeletovité, s příznivými vláhovými poměry.

HPJ 27 Kambizemě modální eubazické až mezobazické, včetně slabě oglejených variet na pískovcích, drobách, kulmu, brdském kambriu, flyši, zrnitostně lehké nebo středně těžké lehčí, až středně skeletovité, půdy výsušné.

HPJ 28 Kambizemě modální eubazické, kambizemě modální eutrofní, včetně slabě oglejených variet na bazických a ultrabazických horninách a jejich tufech, převážně středně těžké, bez skeletu až středně skeletovité, s příznivými vlhkostními poměry, středně hluboké profily a sklonité polohy většinou sušší.

HPJ 29 Kambizemě modální eubazické až mezobazické, včetně slabě oglejených variet, na rulách, svorech, fylitech, amfibolitech, gabrech, gabrodioritech, nerozlišeném střídání hornin bazických, neutrálních, kyselých, popřípadě žulách, středně těžké až středně těžké lehčí, bez skeletu až středně skeletovité, s převažujícími dobrými vláhovými poměry.

HPJ 30 Kambizemě modální eubazické až mezobazické, pararendziny modální a kambické, pararendziny a kambizemě chromické, kambizemě vyluhované, včetně slabě oglejených variet, na svahovinách sedimentárních hornin, pískovci, permokarbonu, flyši, převážně středně těžké lehčí až středně těžké, až středně skeletovité, vláhově příznivé až sušší.

HPJ 31 Kambizemě arenické, eubazické až mezobazické, pararendziny arenické, pararendziny kambické arenické, včetně slabě oglejených variet, na sedimentárních, minerálně chudých substrátech – pískovce, křídové opuky, permokarbon, vždy však lehké, bez skeletu až středně skeletovité, málo vododržné, výsušné.

HPJ 32 Kambizemě modální eubazické až mezobazické, kambizemě arenické, včetně slabě oglejených variet, na hrubých zvětralinách, propustných, minerálně chudých substrátech, žulách, syenitech, granodioritech, gabrodioritech, křemenných dioritech, méně ortorulách, lehké s vyšším obsahem grusu, bez skeletu až středně skeletovité, propustné, výsušnější, vláhově příznivější ve vlhčím klimatu.

HPJ 33 Kambizemě modální eubazické až mezobazické a kambizemě modální chromické, kambizemě pelické, pararendziny pelické, včetně slabě oglejených variet, na těžších zvětralinách permokarbonu, těžké i středně těžké, bez skeletu až středně skeletovité, s příznivými vláhovými poměry.

HPJ 34 Kambizemě dystrické, kambizemě modální mezobazické, kryptopodzoly modální, kambizemě a kryptopodzoly arenické, včetně slabě oglejených variet, na všech půdotvorných substrátech z pevných hornin lehčího zrnitostního rázu, lehké až středně těžké lehčí, bez skeletu až středně skeletovité, vláhově zásobené, ve vlhkém období až převlhčené, vždy však v mírně chladném klimatickém regionu.

HPJ 35 Kambizemě dystrické, kambizemě modální mezobazické, kryptopodzoly modální, včetně slabě oglejených variet, na všech zpevněných půdotvorných substrátech, středně těžké, bez skeletu až středně skeletovité, vláhově příznivé až mírně převlhčené, v mírně chladném klimatickém regionu.

HPJ 36 Kryptopodzoly modální, podzoly, kambizemě dystrické, případně i kambizem modální mezobazická, včetně slabě oglejených variet, bez rozlišení matečných hornin, převážně středně těžké lehčí, bez skeletu až středně skeletovité, půdy až mírně převlhčované, vždy však v chladném klimatickém regionu.

HPJ 37 Kambizemě litické, kambizemě rankerové, rankery modální, pararendziny litické na pevných substrátech bez rozlišení, v podorničí od 0,3 m silně skeletovité nebo s pevnou horninou, lehké až lehčí středně těžké (v 9. KR i středně těžké a těžké), do 0,3 m slabě až středně skeletovité, výjimečně silně skeletovité, převážně výsušné, závislé na srážkách.

HPJ 38 Půdy jako předcházející HPJ 37, zrnitostně však středně těžké až těžké, vzhledem k zrnitostnímu složení s lepší vododržností.

HPJ 39 Litozemě modální a téměř všechny litické subtypy ostatních půdních typů na substrátech bez rozlišení, s mělkým drnovým horizontem zpravidla 0,1 až 0,15 m mocným, s výchozy pevných hornin, s různou zrnitostí, s nepříznivými vláhovými poměry.

HPJ 40 Půdy se sklonitostí vyšší než 12 stupňů, na všech substrátech, zrnitostně středně těžké lehčí až lehké, s různou skeletovitostí, vláhově závislé na klimatu a expozici.

HPJ 41 Půdy se sklonitostí vyšší než 12 stupňů, zrnitostně středně těžké až velmi těžké, s různou skeletovitostí, s poněkud příznivějšími vláhovými poměry.

HPJ 42 Hnědozemě oglejené na sprašových hlínách (prachovicích), soliflukčních hlínách s převahou sprašového materiálu, spraších, středně těžké, převážně bez skeletu, méně až slabě skeletovité, se sklonem k dočasnému převlhčení.

HPJ 43 Hnědozemě luvické oglejené, luvizemě oglejené na sprašových hlínách (prachovicích), soliflukčních hlínách s převahou sprašového materiálu, středně těžké, ve spodině i těžší, převážně bez skeletu nebo jen s příměsí, méně až slabě skeletovité, se sklonem k převlhčení.

HPJ 44 Pseudogleje modální, pseudogleje luvické, na sprašových hlínách (prachovicích), soliflukčních hlínách s převahou sprašového materiálu, středně těžké, těžší ve spodině, bez skeletu nebo s příměsí, méně až slabě skeletovité, se sklonem k dočasnému zamokření.

HPJ 45 Hnědozemě oglejené na svahových (polygenetických) hlínách, často s eolickou příměsí, středně těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, ojediněle středně skeletovité, se sklonem k dočasnému zamokření.

HPJ 46 Hnědozemě luvické oglejené, luvizemě oglejené na svahových (polygenetických) hlínách, středně těžké, ve spodině těžší, bez skeletu až středně skeletovité, se sklonem k dočasnému zamokření.

HPJ 47 Pseudogleje modální, pseudogleje luvické, kambizemě oglejené a glejové na svahových (polygenetických) hlínách, středně těžké, ve spodině těžší, bez skeletu až středně skeletovité, se sklonem k dočasnému zamokření.

HPJ 48 Kambizemě oglejené a glejové, pararendziny kambické oglejené, pararendziny oglejené a pseudogleje na opukách, břidlicích, drobách, permokarbonu nebo flyši, ojediněle bazických vyvřelinách a tufech, středně těžké lehčí až středně těžké, bez skeletu až středně skeletovité, se sklonem k dočasnému, převážně jarnímu zamokření.

HPJ 49 Kambizemě pelické oglejené, pararendziny pelické oglejené, pararendziny kambické pelické oglejené a pelozemě oglejené na jílovitých zvětralinách břidlic, opukách a tvrdých slínovcích, permokarbonu, flyši, tufech a bazických vyvřelinách, zrnitostně těžké až velmi těžké, až středně skeletovité, s vyšším sklonem k dočasnému zamokření.

HPJ 50 Kambizemě oglejené a glejové, pseudogleje modální, kambické, dystrické na žulách, rulách, svorech, fylitech, ryolitech, dacitech, ryolitových tufech, porfyrech, porfyritech, keratofyrech, znělcích, trachytech, amfibolitech, gabrech, gabrodioritech, hadcích, peroditech, pikritech a opukách, bazických vyvřelinách a jejich tufech s lehčí středně těžkou zeminou a na všech substrátech v KR 9, převážně středně těžké lehčí až středně těžké, slabě až středně skeletovité, se sklonem k dočasnému zamokření.

HPJ 51 Kambizemě oglejené, pseudogleje modální, kambizemě glejové, regozemě glejové na zahliněných štěrkopíscích, terasách a morénách, zrnitostně lehké nebo středně těžké lehčí, bez skeletu až středně skeletovité, s nepravidelným vodním režimem závislým na srážkách.

HPJ 52 Pseudogleje modální a kambické, kambizemě oglejené na lehčích sedimentech limnického tercieru (sladkovodní svrchnokřídové a terciemi uloženiny), často s příměsí eolického materiálu, (štěrkopíscích s těžším podložím, zejména v oblasti východních Čech), zpravidla jen slabě skeletovité, zrnitostně středně těžké lehčí až lehké, se sklonem k dočasnému převlhčení.

HPJ 53 Pseudogleje pelické, planické, modální, kambické, kambizemě oglejené na těžších sedimentech limnického tercieru (sladkovodní svrchnokřídové a terciemi uloženiny), středně těžké až středně těžké s těžší spodinou, pouze ojediněle středně skeletovité, málo vodopropustné, periodicky zamokřené.

HPJ 54 Pseudogleje pelické a planické, pelozemě oglejené, pelozemě vyluhované oglejené, kambizemě pelické oglejené, pararendziny pelické oglejené, regozemě pelické oglejené na slínech, jílech mořského neogenu a flyše a jílovitých sedimentech limnického tercieru (sladkovodní svrchnokřídové a terciemi uloženiny), těžké až velmi těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, s velmi nepříznivými fyzikálními vlastnostmi.

HPJ 55 Fluvizemě psefitické, arenické, stratifikované (výjimečně slabě oglejené a slabě glejové) a černice arenické, včetně karbonátových subtypů na lehkých nivních uloženinách, často s podložím teras, glaciofluviálních štěrkopísků, bez skeletu až slabě skeletovité, zpravidla písčité, výsušné.

HPJ 56 Fluvizemě modální eubazické až mezobazické, fluvizemě kambické, fluvizemě stratifikované, včetně karbonátových subtypů a oglejených a glejových variet na nivních uloženinách (> 0,7 m), často s podložím teras, glaciofluviálních štěrkopísků, středně těžké lehčí až středně těžké, zpravidla bez skeletu až slabě skeletovité, vláhově příznivé.

HPJ 57 Fluvizemě pelické a kambické eubazické až mezobazické, fluvizemě stratifikované, včetně karbonátových subtypů a oglejených a glejových variet na těžkých nivních uloženinách, těžké až velmi těžké, zpravidla bez skeletu až slabě skeletovité, vlhkostní poměry příznivé až sklon k převlhčení.

HPJ 58 Fluvizemě glejové a oglejené na nivních uloženinách (> 0,7 m), popřípadě s podložím teras, středně těžké nebo středně těžké lehčí (výjimečně i lehké), bez skeletu až slabě skeletovité, hladina vody níže 1 m, vláhové poměry nepříznivé.

HPJ 59 Fluvizemě glejové a oglejené na nivních uloženinách, těžké i velmi těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, vláhové poměry nepříznivé.

HPJ 60 Černice modální i černice modální karbonátové, černice arenické, černice fluvické na nivních uloženinách, spraši, sprašových i soliflukčních hlínách, středně těžké, lehčí středně těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, příznivé vláhové podmínky až mírně vlhčí.

HPJ 61 Černice pelické i černice pelické karbonátové na nivních uloženinách, sprašových a soliflukčních hlínách, spraších, jílech i slínech, flyši, limnickém terciéru, těžké i velmi těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, sklon k převlhčení.

HPJ 62 Černice glejové, černice glejové karbonátové na nivních uloženinách, spraši, sprašových i soliflukčních hlínách, středně těžké i lehčí středně těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, dočasně zamokřené spodní vodou kolísající v hloubce 0,5 m–1 m.

HPJ 63 Černice pelické glejové i karbonátové na nivních uloženinách, sprašových a soliflukčních hlínách, jílech a slínech, flyši, limnickém terciéru, těžké a velmi těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, nepříznivé vláhové poměry v důsledku vysoké hladiny spodní vody.

HPJ 64 Gleje modální, stagnogleje modální, gleje fluvické, gleje kambické, pseudogleje glejové na svahových hlínách, nivních uloženinách, jílovitých a slínitých materiálech, zkulturněné, s upraveným vodním režimem, středně těžké až velmi těžké, bez skeletu nebo slabě skeletovité, vláhové poměry při funkci drenáže poměrně příznivé.

HPJ 65 Gleje akvické, histické, modální zrašelinělé, organozemě glejové, stagnogleje histické, stagnogleje zrašelinělé, (gleje povrchové) na nivních uloženinách, svahovinách, horninách limnického tercieru i flyše, rašelinách a slatinách, lehké až velmi těžké s vyšším obsahem organických látek, vlhčí než HPJ 64, kvalitní luční porost při fungující drenáži.

HPJ 66 Stagnogleje modální, histické, pelické, planické na píscích, jílech, slínech a nivních uloženinách, lehké až velmi těžké s vyšším obsahem organických látek, bez skeletu až slabě skeletovité, velmi nepříznivý vodní režim, obtížně proveditelné meliorace.

HPJ 67 Gleje, pseudogleje glejové na různých substrátech často vrstevnatě uložených, v polohách širokých depresí a rovinných celků, lehčí středně těžké, středně těžké až velmi těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, při vodních tocích závislé na výšce hladiny toku, těžko odvodnitelné.

HPJ 68 Gleje včetně zrašelinělých, gleje histické, černice glejové zrašelinělé na píscích, jílech, slínech, svahovinách, (nivních uloženinách) v okolí menších vodních toků, půdy úzkých depresí včetně svahů, obtížně vymezitelné, převážně bez skeletu až středně skeletovité, lehčí středně těžké, středně těžké až velmi těžké, nepříznivý vodní režim.

HPJ 69 Gleje akvické, gleje akvické zrašeliněné, gleje histické, (organozemě) na substrátech dtto HPJ 68, převážně těžké, výrazně zamokřené, půdy depresí a rovinných celků.

HPJ 70 Gleje modální, gleje fluvické a fluvizemě glejové na nivních uloženinách, popřípadě s podložím teras, široké nivy – šíře nad 50 m po levé i pravé straně toku, lehčí středně těžké až velmi těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, při zvýšené hladině vody v toku trpí záplavami.

HPJ 71 Gleje fluvické, fluvizemě glejové, (černice fluvické glejové, fluvizemě glejové výrazně vlhčí) stejných vlastností jako HPJ 70, úzké nivy – pod 50 m od toku, často trpí záplavami.

HPJ 72 Gleje fluvické zrašelinělé a gleje fluvické histické, (organozemě) na nivních uloženinách, popřípadě s podložím teras, lehčí středně těžké, středně těžké až velmi těžké, bez skeletu nebo slabě skeletovité, trvale pod vlivem hladiny vody v toku.

HPJ 73 Kambizemě oglejené, pseudogleje glejové i hydroeluviované, gleje hydroeluviované i povrchové, gleje kambické, katény půd nacházející se ve svahových polohách, zpravidla zamokřené s výskytem svahových pramenišť, lehčí středně těžké až velmi těžké, až středně skeletovité.

HPJ 74 Pseudogleje glejové i hydroeluviované, gleje povrchové zrašelinělé i gleje povrchové histické, gleje akvické, gleje hydroeluviované, stagnogleje modální, půdy lehčí středně těžké až velmi těžké, až středně skeletovité, katény půd nacházející se ve svahových polohách, zamokřené, se svahovými prameny až prameniště se stagnací vody, často zrašelinělé.

HPJ 75 Kambizemě oglejené, kambizemě glejové, pseudogleje i gleje, katény půd dolních částí svahů, obtížně vymezitelné přechody, na deluviích hornin a svahovinách, lehčí středně těžké až velmi těžké, až středně skeletovité, rozdílné vlhkostní poměry.

HPJ 76 Pseudogleje, gleje modální, zrašelinělé i histické, organozemě, katény s převahou hydromorfních půd, vždy s výrazným rašeliněním a zamokřením, s obtížnou dostupností, zpravidla středně těžké až velmi těžké, až středně skeletovité.

HPJ 77 Mělké strže do hloubky 3 m s výskytem koluvizemí, regozemí, kambizemí a dalších, s erozními smyvy ornic, různé zrnitosti, bezskeletovité až silně skeletovité, s rozdílnými vláhovými poměry, pro zemědělské využití málo vhodné.

HPJ 78 Hluboké strže přesahující 3 m, s nemapovatelným zastoupením hydromorfních půd – glejů, pseudoglejů a koluvizemí všech subtypů s rozdílnými, spíše nepříznivými vlhkostními poměry, pro zemědělství nevhodné.

HPJ 79 Koluvizemě arenické, koluvizemě arenické karbonátové vzniklé uložením lehkých oderodovaných zemin o mocnosti > 0,5 m, lehké, bezskeletovité nebo s příměsí hrubého písku (grus), ojediněle slabě skeletovité, vláhové poměry málo příznivé, sklon k vysýchavosti.

HPJ 80 Koluvizemě modální, koluvizemě modální karbonátové, koluvizemě modální slabě oglejené vzniklé uložením lehčích středních a středně těžkých oderodovaných zemin o mocnosti > 0,5 m, lehčí středně těžké až středně těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, příznivý vodní režim.

HPJ 81 Koluvizemě pelické, koluvizemě pelické karbonátové, koluvizemě oglejené vzniklé uložením těžkých oderodovaných zemin o mocnosti > 0,5 m, těžké až velmi těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, zhoršený vodní režim, možnost periodického převlhčování.

HPJ 82 Antropozemě humózní, antropozemě spolické, včetně slabě oglejených variet, i karbonátové, s překryvem humózní zeminy do 0,3 m nad různým materiálem, lehčí středně těžké až středně těžké, s příměsí skeletu až středně skeletovité, vláhové poměry vcelku příznivé.

HPJ 83 Antropozemě humózní, antropozemě spolické, antropozemě pelické, včetně slabě oglejených variet, i karbonátové, antropozemě oglejené s překryvem humózní zeminy do 0,3 m (do 0,4 m včetně přechodného horizontu) nad různým materiálem, těžké až velmi těžké, s příměsí skeletu až středně skeletovité, možnost lokálního převlhčení.

HPJ 84 Antropozemě humózní, antropozemě překryté, i karbonátové s překryvem humózní zeminy do 0,3 m (do 0,4 m včetně přechodného horizontu) nad lehkým materiálem, středně těžké (lehčí středně těžké), níže lehké, s příměsí skeletu až středně skeletovité, ojediněle i silně skeletovité, výsušnější podle mocnosti překryvu.

HPJ 85 Antropozemě hlubokohumózní, i karbonátové s překryvem humózní zeminy nad 0,3 m nad různým materiálem, lehčí středně těžké až středně těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, vláhové poměry příznivé.

HPJ 86 Antropozemě hlubokohumózní, i karbonátové s překryvem humózní zeminy nad 0,3 m nad různým materiálem, těžké až velmi těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, periodicky převlhčené.

HPJ 87 Antropozemě spolické, antropozemě oglejené, antropozemě glejové, antropozemě humózní, i karbonátové, slabě oglejené variety – katény půd s nerovností terénu, vláhové poměry na ploše variabilní, v poklesech podmáčení a stagnace vody, zrnitost různá, bez skeletu až středně skeletovité.

HPJ 88 Antropozemě humózní, popřípadě hlubokohumózní, antropozemě urbické, antropozemě skeletovité, popřípadě překryté, redukované, sulfidické, kontaminované, intoxikované, i karbonátové, možnost oglejení, překryv humózní i nehumózní zeminou deponií městských odpadů, skládek, silně skeletovitých materiálů ze stavební činnosti, kontaminovaný až intoxikovaný materiál odkališť, městských kalů, odpady po těžbě rud, příměs antropogenního materiálu stírá znaky a sled horizontů původních HPJ, zrnitost různá (většinou středně těžká), bez skeletu až silně skeletovité, vláhové poměry variabilní.

HPJ 89 Antropozemě glejové, se zrnitostí od lehké až po těžkou, která může být variabilní na ploše i v profilu, bez skeletu až silně skeletovité, půdní profil výrazně hydromorfně ovlivněn (4.–5. stupeň), vláhové poměry velmi nepříznivé.

Vrstva DZES 5, dříve označovaná jako GAEC 2, identifikuje míru erozního ohrožení zemědělské půdy pro potřebu kontroly podmíněnosti v rámci Společné zemědělské politiky. Vrstva je vytvořena na základě generalizace podkladové vrstvy C_p·P_p a zohledňuje všechny důležité faktory pro stanovení erozního ohrožení.

Čerpání plošných podpor v rámci Společné zemědělské politiky (SZP) se váže na dodržování základních podmínek v oblasti životního prostředí, změny klimatu, veřejného zdraví, zdraví rostlin a dobrých životních podmínek zvířat. Podmínky standardů dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy (DZES) stanoví každý členský stát ve strategických plánech SZP, přičemž zohlední specifické charakteristiky dotčených oblastí, včetně půdních a klimatických podmínek, stávající způsoby hospodaření, zemědělské postupy, velikost zemědělských podniků a jejich strukturu, využívání půdy ve vztahu k těmto konkrétním oblastem:

1. Klima a životní prostředí, včetně vody, půdy a biologické rozmanitosti ekosystémů;
2. Veřejné zdraví a zdraví rostlin;
3. Dobré životní podmínky zvířat.

Cílem standardu DZES 5 je omezení projevů eroze na zemědělské půdě, které je podpořeno stanovením specifických podmínek pro pěstování plodin s erozně nízkou (NOF) nebo střední ochranou funkcí (SOF) a stanovením povinnosti použití půdoochranných technologií (POT) při pěstování těchto plodin na plochách erozně ohrožené půdy. Nově se rozlišují plochy silně erozně ohrožené, mírně erozně ohrožené s vyšším rizikem a mírně erozně ohrožené s nižším rizikem. Tyto kategorie se odvozují z podkladové vrstvy C_p·P_p (Maximálně přípustná hodnota faktoru ochranného vlivu vegetace a protierozních opatření). Příslušná kategorie erozní ohroženosti je odvozena dle speciální metodiky. Výše uvedené statistiky zobrazují sumy jednotlivých kategorií míry erozní ohroženosti z podkladové vrstvy C_p·P_p na dílech půdních bloků LPIS s kulturou orná půda.

Více informací o DZES a jeho aktualizacích lze získat na stránkách MZe.

Přehled nejdůležitějších změn:

• Rok 2025:

  Od 1. 7. 2025 vešly v platnost změny DZES 5, které přispívají ke snižování rizika degradace půdy a eroze, s nastavením požadavků dle vyhlášky č. 240/2021 Sb., o ochraně zemědělské půdy před erozí, ve znění pozdějších předpisů a nařízení vlády č. 185/2024 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 73/2023 Sb., o stanovení pravidel podmíněnosti plateb zemědělcům, ve znění nařízení vlády č. 62/2024 Sb., a některá další související nařízení vlády ze dne 12. 6. 2024.

  Jsou stanoveny nové limity pro přípustnou ztrátu půdy u hlubokých a středně hlubokých půd 9 tun na hektar a rok, u mělkých půd limit 2 tuny na hektar a rok. Kategorie erozní ohroženosti jsou rozděleny do kategorií SEO, MEO-VR, MEO-NR a NEO.

  Kategorie erozní ohroženosti dle DZES 5 od 1. 7. 2025:

  Hodnota Cp·Pp	Kategorie erozní ohroženosti	Vhodná rámcová organizační nebo agrotechnická opatření
  do 0,045	silně erozně ohrožená (SEO)	vyloučit pěstování plodin s nízkou ochrannou funkcí, plodiny se střední ochrannou funkcí lze pěstovat pouze s využitím půdoochranných technologií
  0,045–0,15	mírně erozně ohrožená s vyšším rizikem (MEO-VR)	pěstovat plodiny s nízkou a střední ochrannou funkcí jen s využitím půdoochranných technologií
  0,15–0,4	mírně erozně ohrožená s nižším rizikem (MEO-NR)	pěstovat plodiny s nízkou ochrannou funkcí s využitím půdoochranných technologií, plodiny se střední ochrannou funkcí lze pěstovat bez omezení
  nad 0,4	erozně neohrožená (NEO)	bez omezení

   
• Rok 2018:

  Od roku 2018 jsou stanoveny limity pro přípustnou ztrátu půdy u hlubokých a středně hlubokých půd 17 tun na hektar a rok, u mělkých půd 4 tuny na hektar a rok. Kategorie erozní ohroženosti jsou rozděleny do kategorií SEO, MEO a NEO.

  Kategorie erozní ohroženosti dle DZES 5 od roku 2018:

  Hodnota Cp·Pp	Kategorie erozní ohroženosti	Vhodná rámcová organizační nebo agrotechnická opatření
  do 0,1	silně erozně ohrožená (SEO)	vyloučit pěstování plodin s nízkou ochrannou funkcí, plodiny se střední ochrannou funkcí lze pěstovat pouze s využitím půdoochranných technologií
  0,1–0,4	mírně erozně ohrožená (MEO)	pěstovat plodiny s nízkou ochrannou funkcí jen s využitím půdoochranných technologií, plodiny se střední ochrannou funkcí lze pěstovat bez omezení
  nad 0,4	erozně neohrožená (NEO)	bez omezení

   
• Rok 2011:

  Od roku 2011 byly kategorie erozní ohroženosti rozděleny do tří kategorií SEO, MEO a NEO.

  Kategorie erozní ohroženosti dle DZES 5 od roku 2011:

  Hodnota Cp·Pp	Kategorie erozní ohroženosti
  do 0,02	silně erozně ohrožená (SEO)
  0,02–0,1	mírně erozně ohrožená (MEO)
  nad 0,1	erozně neohrožená (NEO)

   

Hodnota C_p·P_p vyjadřuje míru ohroženosti území vodní erozí pomocí maximální přípustné hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace a protierozních opatření. Hodnoty C_p·P_p je možné kategorizovat a pro dané kategorie vyjádřit rámcové osevní postupy a agrotechniky dle následující tabulky.

Kategorizace hodnot C_p·P_p a rámcový popis odpovídajících osevních postupů a agrotechnik:

Kategorie	Rozsah hodnot Cp·Pp	Slovní popis odpovídajících rámcových osevních postupů a agrotechnik
1	0,005 a méně	ochranné zatravnění
2	0,006–0,020	víceleté pícniny nebo ochranné zatravnění
3	0,021–0,100	vyloučení erozně nebezpečných plodin a vyšší zastoupení víceletých pícnin
4	0,101–0,200	vyloučení erozně nebezpečných plodin a použití půdoochranných technologií
5	0,201–0,240	pásové střídání plodin nebo vyloučení erozně nebezpečných plodin
6	0,241–0,400	erozně nebezpečné plodiny pěstovány s půdoochrannými technologiemi
7	0,401 a více	bez omezení

Výpočet maximálně přípustné hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace (C_p·P_p) vychází z celosvětově používané rovnice USLE, jejímž výsledkem je hodnota dlouhodobého průměrného smyvu půdy určená na základě součinu šesti faktorů podílejících se na rozvoji erozních procesů:

G = R · K · L · S · C · P

Pro potřeby stanovení vhodného způsobu hospodaření na zemědělské půdě lze rovnici transformovat do tvaru vyjadřujícího potřebný ochranný vliv vegetace a protierozních opatření vzhledem k přírodním podmínkám lokality (R, K, L, S) a přípustné roční ztrátě půdy G_p:

C_p·P_p = G_p / (R · K · L · S · P)

Přípustná ztráta půdy erozí G_p (t · ha^-1· rok^-1) je vztažená k hloubce půdy a definována jako maximální velikost eroze půdy, která dovoluje dlouhodobě a ekonomicky dostupně udržovat dostatečnou úroveň úrodnosti půdy.

Faktor erozní účinnosti přívalového deště (R) představuje jeho schopnost uvolňovat půdní částice z povrchu půdy a rozrušovat půdní agregáty a je závislý na četnosti výskytu srážek, jejich intenzitě, úhrnu a kinetické energii. Pro výpočet byla použita mapa aktuálního regionalizovaného Faktoru erozní účinnosti přívalového deště (R).

Dalším vstupem do rovnice je faktor erodovatelnosti půdy (K), který představuje náchylnost půdy k erozi, tedy schopnost půdy odolávat působení rozrušujícího účinku deště a transportu povrchového odtoku. Pro výpočet byla použita data z aktualizované databáze BPEJ v měřítku 1: 5 000.

Topografický faktor (LS), neboli faktor délky (L) a sklonu svahu (S), vyjadřuje vliv morfologie terénu na vznik a vývoj erozních procesů. Pro výpočet LS faktoru byl využit model USLE 2D. Vstupem do modelu byl hydrologicky korektní digitální model reliéfu (DMR 4G) v rastrové podobě s rozlišením 5 m a vrstva způsobilých ploch pro výpočet eroze. Pro hydrologickou správnost digitálního modelu terénu byly provedeny potřebné korekce a opravy pomocí nástrojů GIS (Spatial Analyst).

Přehled nejdůležitějších změn:

• Rok 2023:

  Aktualizace regionalizovaného faktoru erozní účinnosti přívalového deště R od ČHMÚ (za období 1991–2020).

• Rok 2021:

  Na pozemcích se středně hlubokou a hlubokou půdou hodnota přípustná ztráty půdy Gp ≤ 9 t · ha^-1 · rok^-1 a na pozemcích s mělkými půdami hodnota Gp ≤ 2 t · ha^-1 · rok^-1.

• Rok 2016:

  Hodnoty C_p·P_p rozděleny do 7 kategorií.

  Faktor erozní účinnosti přívalového deště změněn na regionalizovaný (za období 2003–2012).

  Na pozemcích se středně hlubokou a hlubokou půdou hodnota přípustná ztráty půdy Gp ≤ 8 t · ha^-1 · rok^-1 a na pozemcích s mělkými půdami hodnota Gp ≤ 1 t · ha^-1 · rok^-1.

• Rok 2015:

  Faktor erozní účinnosti přívalového deště změněn na konstantu R = 40 MJ · ha^-1 · cm · h^-1 · rok^-1.

• Rok 2014:

  Změna rozlišení vstupních rastrových dat, nově použito rozlišení 5 metrů.

• Rok 2011:

  Mapa Faktoru erozní účinnosti přívalového deště (R) pro Českou republiku R = 20 MJ.ha^-1.cm.h^-1.rok^-1.

  Pozemky na mělkých půdách hodnota Gp ≤ 1 t · h^-1 · rok^-1. Na pozemcích se středně hlubokou půdou hodnota přípustné ztráty půdy Gp ≤ 4 t · ha^-1 · rok^-1 a na pozemcích s hlubokými půdami hodnotu Gp ≤ 10 t · ha^-1 · rok^-1.

  Vstupní vrstvy v rastrové podobě s rozlišením 10 m.

  Hodnoty rozděleny do 5 kategorií:

  Kategorie	Přípustná hodnota C	Doporučený management
  1	0,005 a méně	převedení na trvalé travní porosty
  2	0,005–0,02	pěstování jetele, vojtěšky
  3	0,02–0,2	vyloučení pěstování širokořádkových kultur
  4	0,2–0,6	širokořádkové jen s půdoochrannými technologiemi
  5	0,6 a více	bez omezení

   

Dlouhodobá průměrná ztráta půdy G představuje odhadované množství půdy, které se každoročně ztrácí vlivem vodní eroze z jednotky plochy, obvykle v tunách na hektar za rok [t · ha^-1 · rok^-1]. Tento výpočet vychází z dlouhodobých klimatických dat, vlastností půdy, tvaru a sklonu terénu, způsobu využití pozemku a účinnosti protierozních opatření.

Dlouhodobá průměrná ztráta půdy G je jedním ze způsobů vyjádření potenciální ohroženosti zemědělské půdy vodní erozí. Vychází z Univerzální rovnice ztráty půdy (USLE – Universal Soil Loss Equation, Wischmeier a Smith, 1978), jejíž základní tvar je následující:

G = R · K · L · S · C · P
kde:

G – průměrná dlouhodobá ztráta půdy [t · ha^-1 · rok^-1],

R – faktor erozní účinnosti deště vyjádřený v závislosti na kinetické energii a intenzitě erozně nebezpečných dešťů [MJ · ha^-1 · cm · h^-1 · rok^-1],

K – faktor erodovatelnosti půdy vyjádřený v závislosti na textuře a struktuře ornice, obsahu organické hmoty a propustnosti půdního profilu [t · h · MJ ^-1 · cm^-1],

L – faktor délky svahu vyjadřující vliv nepřerušené délky svahu na velikost ztráty půdy erozí (bezrozměrný – poměr smyvu ke smyvu na jednotkovém pozemku délky 22,13 m),

S – faktor sklonu svahu vyjadřující vliv sklonu svahu na velikost ztráty půdy erozí (bezrozměrný – poměr smyvu ke smyvu na jednotkovém pozemku sklonu 9 %),

C – faktor ochranného vlivu vegetace vyjádřený v závislosti na vývoji vegetace a použité agrotechnice (bezrozměrný – poměr smyvu ke smyvu na jednotkovém pozemku s trvalým úhorem),

P – faktor účinnosti protierozních opatření (bezrozměrný – poměr smyvu na jednotkovém pozemku obdělávaném ve směru sklonu pozemku).

Hodnoty dlouhodobé průměrné ztráty půdy (G faktor) jsou vyjádřeny v tunách na hektar z období jednoho roku. Pro statistické zhodnocení byly hodnoty kategorizovány do intervalů, které odráží potencionální ohroženost zemědělské půdy vodní erozí.

Hodnoty Dlouhodobé průměrné ztráty půdy (G) jsou rozděleny do 7 kategorií:

Kategorie	Hodnoty dlouhodobé průměrné ztráty půdy (G) [t · ha-1 · rok-1]	Kategorie ohroženosti vodní erozí
7	více než 30,1	nejohroženější
6	25,1–30,0	extrémně ohrožená
5	20,1–25,0	velmi silně ohrožená
4	15,1–20,0	silně ohrožená
3	9,1–15,0	středně ohrožená
2	2,1–9,0	slabě ohrožená
1	méně než 2,0	velmi slabě ohrožená

Faktor erozní účinnosti přívalového deště (R) představuje jeho schopnost uvolňovat půdní částice z povrchu půdy a rozrušovat půdní agregáty a je závislý na četnosti výskytu srážek, jejich intenzitě, úhrnu a kinetické energii. Od roku 2016 doporučuje VÚMOP, v. v. i. pro výpočet používat novou mapu regionalizovaného faktoru erozní účinnosti přívalového deště (R), která byla pro Ministerstvo životního prostředí (MŽP) připravena Českým hydrometeorologickým ústavem (ČHMÚ). R faktor je zde vyhodnocen za období 30 let, s využitím původně odvozeného vztahu (Wischmeier a Smith, 1978), kdy deště menší než 12,5 mm a oddělené od okolních dešťů mezerou delší než 6 hod byly vyřazeny z hodnocení, pokud nedosáhly aspoň intenzity 6,25 mm za 15 minut. Tato vrstva bude aktualizována každé 4 roky tak, aby stanovené 30leté období postihlo vždy aktuální podmínky.

Dalším vstupem do rovnice je faktor erodovatelnosti půdy (K), který představuje náchylnost půdy k erozi neboli schopnost půdy odolávat působení rozrušujícího účinku deště a transportu povrchového odtoku. Zastupuje půdní vlastnosti a charakteristiky, které se významně podílí na vzniku erozního procesu (zrnitost půdy, infiltrace a propustnost půdy, obsah humusu aj.). Faktor erodovatelnosti půdy byl stanoven podle hlavních půdních jednotek (HPJ) bonitační soustavy půd v měřítku 1 : 5 000.

Topografický faktor (LS), neboli faktor délky (L) a sklonu svahu (S), vyjadřuje vliv morfologie terénu na vznik a vývoj erozních procesů. Představuje poměr ztráty půdy na jednotku plochy svahu ke ztrátě půdy na jednotkovém pozemku o délce 22,13 m se sklonem 9 %. Jako základní vstupní podklady pro výpočet LS faktoru slouží digitální model reliéfu (DMR 4G) v rastrové podobě s rozlišením 5 m a vrstva způsobilé plochy pro výpočet eroze. Plocha pro výpočet eroze byla sestavena z tzv. Land Use. Tvorba samotného Land Use pro účely výpočtu LS vycházela z databází − LPIS (MZe) a ZABAGED (ČÚZK). Land Use byl následně doplněn o prvky přerušující odtok. Využity byly konkrétně geometrie Krajinných prvků (LPIS, MZe), realizované prvky z databáze PSZ (SPÚ) a prvky protierozní ochrany financované z národních programů v gesci MŽP.

Faktor ochranného vlivu vegetace (C) vyjadřuje vliv osevního postupu a agrotechniky na vývoj erozních procesů. Je definován jako poměr ztráty půdy ze specificky obdělávaného pozemku k odpovídající ztrátě půdy z pozemku udržovaného jako trvalý kypřený úhor (Wischmeier a Smith, 1978). C faktor je zpracován na základě informací o deklarovaných plodinách (osevním postupu) z Geoprostorových žádostí (GPŽ, MZe). Pro faktor účinnosti protierozních opatření (P) byla použita hodnota P = 1, což vyjadřuje, že na území nebyla uplatněna žádná protierozní opatření.

Přehled nejdůležitějších změn:

• Rok 2025:

  Změněna kategorizace G faktoru v souvislosti s vydáním metodiky Ochrana zemědělské půdy před erozí (Podhrázská a kol., 2024).

• Rok 2024:

  C faktor počítán na základě podkladů z Geprostorových žádostí MZe.

• Rok 2023:

  Aktualizace regionalizovaného faktoru erozní účinnosti přívalového deště R od ČHMÚ (za období 1991–2020).

• Rok 2016:

  Faktor erozní účinnosti přívalového deště změněn na regionalizovaný (za období 2003–2012).

• Rok 2015:

  Faktor erozní účinnosti přívalového deště změněn na konstantu R = 40 MJ · ha^-1 · cm · h^-1 · rok^-1.

• Rok 2014:

  Změna rozlišení vstupních rastrových dat, nově použito rozlišení 5 metrů.

• Rok 2011:

  Pro faktor erozní účinnosti přívalového deště R použita konstanta R = 20 MJ · ha^-1 · cm · h^-1 · rok^-1.

  Faktor ochranného vlivu vegetace C dle klimatických regionů (Kadlec, Toman, 2002). K určení klimatických regionů byla použita data z aktualizované databáze BPEJ v měřítku 1 : 5 000.

  Faktor erodovatelnosti půdy K vyjádřen pomocí hlavních půdních jednotek (HPJ) z databáze BPEJ.

  Pro topografický faktor LS použit digitální model reliéfu (DMR 4G) od ČÚZK.

  Rozlišení podkladových rastrových dat 10 metrů.

  Hodnoty potenciální ohroženosti zemědělské půdy jsou rozděleny do 6 kategorií:

  Kategorie	Hodnoty dlouhodobé průměrné ztráty půdy (G) [t · ha-1 · rok-1]	Kategorie ohroženosti vodní erozí
  6	více než 10,1	extrémně ohrožená
  5	8,1–10,0	velmi silně ohrožená
  4	4,1–8,0	silně ohrožená
  3	2,1–4,0	středně ohrožená
  2	1,1–2,0	slabě ohrožená
  1	méně než 1,0	velmi slabě ohrožená

Stupně erozního ohrožení vycházejí z Dlouhodobé průměrné ztráty půdy G a Přípustné průměrné roční ztráty půdy G_p. Stupně kategorizují území podle x-násobku překročení hodnot přípustného erozního smyvu. Návrh vymezení stupňů erozního ohrožení byl odvozen z kategorizace podle Dýrové (VÚT Brno 1988). Původní vymezení stupňů bylo upraveno podle požadované přípustné průměrné roční ztráty půdy G_p.

Kategorizace stupňů erozního ohrožení půd na základě x-násobků překročení hodnot přípustného erozního smyvu:

Kategorie	Překročení Gp (v násobku)	Kategorie stupňů erozního ohrožení
4	G > 3× Gp	velmi silná eroze
3	G > 2× ≤ 3× Gp	silná eroze
2	G > 1× ≤ 2× Gp	střední eroze
1	G ≤ 1× Gp	eroze žádná až nepatrná

Přehled nejdůležitějších změn

• Rok 2021:

  Změněna přípustná průměrná roční ztráta půdy G_p na hodnotu 9 t · ha^-1 · rok^-1 na hlubokých a středně hlubokých půdách a 2 t · ha^-1 · rok^-1 na mělkých půdách.

• Rok 2015:

  Přípustná průměrná roční ztráta půdy G_p nastavena na hodnotu 8 t · ha^-1 · rok^-1 na hlubokých a středně hlubokých půdách a 1 t · ha^-1 · rok^-1 na mělkých půdách.

Indikativní vrstva hodnot ochranného vlivu vegetace. Výpočet vychází z Geoprostorových žádostí (GPŽ, Ministerstvo zemědělství).

Faktor ochranného vlivu vegetace (C faktor) patří k základním faktorům ovlivňujícím erozní procesy. V rámci univerzální rovnice má tento faktor hodnoty v intervalu 0–1, kde na této stupnici nejnižší hodnoty mají plodiny či kultury nejlépe chránící půdu proti vodní erozi (např. trvalé travní porosty); nejvyšší hodnotu pak mají plodiny s nízkou ochranou proti erozi, zejména širokořádkové plodiny. C faktor vyjadřuje vliv osevního postupu a agrotechniky, je definován jako poměr ztráty půdy ze specificky obdělávaného pozemku k odpovídající ztrátě půdy z pozemku udržovaného jako trvalý kypřený úhor (Wischmeier & Smith, 1978).

Hodnotu C faktoru ovlivňuje konkrétní kombinace vegetačního pokryvu, sledu plodin, použité agrotechniky, také však záleží na aktuální fázi rostlinného vývoje a na ochraně půdy, kterou poskytují rostlinné zbytky a vybrané agrotechnické operace v okamžiku přívalového deště (Wischmeier & Smith, 1978). Odvození faktoru C pro konkrétní lokalitu vyžaduje i znalost rozložení výskytu erozně nebezpečných dešťů v průběhu roku. Účinnost vegetačního pokryvu se v průběhu roku postupně mění.

Indikativní C faktor vychází ze skutečně pěstovaných plodin deklarovaných zemědělci v jednotné žádosti o dotace. Indikativní C faktor vyjadřuje průměrnou hodnotu osevního sledu plodin v posledních pěti letech při použití klasické agrotechniky.

Hodnoty Indikativního C faktoru jsou rozděleny do 7 kategorií:

Kategorie	C faktor	Orientační popis hospodaření
1	do 0,005	zatravnění
2	0,006–0,020	víceleté pícniny nebo ochranné zatravnění
3	0,021–0,100	vyloučení erozně nebezpečných plodin a vyšší zastoupení víceletých pícnin
4	0,101–0,200	vyloučení erozně nebezpečných plodin a použití půdoochranných technologií
5	0,201-0,240	pásové střídání plodin nebo vyloučení erozně nebezpečných plodin
6	0,241-0,400	erozně nebezpečné plodiny pěstovány s půdoochrannými technologiemi
7	0,401 a více	hospodaření bez omezení

Stanovení potenciální ohroženosti zemědělské půdy větrnou erozí je otázka stejně aktuální, jako je to u eroze vodní. Při současném trendu hospodaření lze předpokládat, že do budoucna bude nebezpečí větrné eroze narůstat.

V roce 2019 došlo na základě nových poznatků k přepracování vrstvy potenciální ohroženosti větrnou erozí. Mapa je syntézou informací o půdních a klimatických faktorech, které vedou ke vzniku větrné eroze. Do výpočtu byly nově zahrnuty klimatické faktory (rizika výskytu přísušků a větrné podmínky). Tyto klimatické charakteristiky jsou výlučně spojené s problematikou větrné eroze a nikoliv s charakteristikami klimatického regionu. Klimatické faktory zohledňují problematiku výskytu větrné eroze jak u lehkých, tak u těžkých půd. V roce 2023 byla aktualizována klimatická data (přísušky a větrné podmínky) pro období 1993–2023. Klasifikace zahrnuje 6 kategorií ohroženosti.

Zdrojem informací o půdních faktorech je celostátní databáze BPEJ a mapa náchylnosti těžkých půd. Ze vstupní vrstvy BPEJ je odvozená potenciální ohroženost lehkých půd na základě půdních vlastností. Druhou vstupní vrstvou je certifikovaná mapa potenciální náchylnosti těžkých půd k větrné erozi. Mapa zohledňovala specifické meteorologické podmínky v zimní období na rozpad půdních agregátů těžkých půd. Podrobnější informace k metodice výpočtu potenciálně ohrožených oblastí větrnou erozí na podkladu půdně klimatických faktorů jsou uvedeny zde.

Výpočet větrné eroze se stanovuje jen na orné půdě dle LPIS. Celkem je stanoveno šest kategorií erozní ohroženosti.

Kategorie	Koeficient ohroženosti	Stupeň ohroženosti
6	> 16,0	půdy nejohroženější
5	13,1 – 16,0	půdy silně ohrožené
4	9,1 – 13,0	půdy ohrožené
3	6,1 – 9,0	půdy mírně ohrožené
2	4,1 – 6,0	půdy náchylné
1	<= 4,0	půdy bez ohrožení (nehodnoceno)

Mapa prezentuje vrstvu erozní ohroženosti zemědělských půd větrnou erozí se zohledněním vlivu trvalých vegetačních bariér. Vznikla na základě nových poznatků v kategorizaci trvalých vegetačních bariér a poznatků o oblastech vymezujících působení nejvýraznějších erozně nebezpečných větrů. Mapa dále znázorňuje vyhodnocení přípustných délek pozemků LPIS, ve směru převládajících erozně účinných větrů. Čím delší je území ve směru působení větru, tím se uvolňuje větší počet půdních částic a tím je odnos půdy větrem intenzivnější. Vstupní vrstvou se zohledněním vlivu trvalých vegetačních bariér a vyhodnocení přípustných délek pozemků byla mapa potenciálně ohrožené oblasti větrnou erozí. Podrobnější informace k metodice výpočtu jsou dostupné zde.

Kód kategorie ohroženosti	Popis
61	půdy nejohroženější, nechráněné a příliš dlouhé
60	půdy nejohroženější, nechráněné, ale z hlediska délky v limitu
51	půdy silně ohrožené, nechráněné a příliš dlouhé
50	půdy silně ohrožené, nechráněné, ale z hlediska délky v limitu
41	půdy ohrožené, nechráněné a příliš dlouhé
40	půdy ohrožené, nechráněné, ale z hlediska délky v limitu
31	půdy mírně ohrožené, nechráněné a příliš dlouhé
30	půdy mírně ohrožené, nechráněné, ale z hlediska délky v limitu
21	půdy náchylné, nechráněné a příliš dlouhé
20	půdy náchylné, nechráněné, ale z hlediska délky v limitu
11	půdy bez ohrožení, nechráněné a příliš dlouhé
10	půdy bez ohrožení, nebo chráněné větrnou bariérou

Zemědělský půdní fond je základním přírodním bohatstvím, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu, jeho zvelebování a racionální využívání jsou činnosti, kterými je také zajišťována ochrana životního prostředí. Zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované a pozemky, které byly a mají být nadále zemědělsky obhospodařovány, ale dočasně obdělávány nejsou. Do zemědělského půdního fondu náleží též rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby.

V ČR platí v současné době následující legislativní nástroje pro ochranu zemědělské půdy: Zákon ČNR č. 334 z 12. května 1992 o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 402/2010 Sb.; vyhláška MŽP č. 13 z dne 24. ledna 1994, kterou se upravují některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu a příloha vyhlášky 48/2011 Sb. ze dne 22. února 2011, kterou se definují třídy ochrany zemědělské půdy.

Je definováno 5 tříd ochrany na základě zatřídění do BPEJ. Pro účely optimalizace nakládání se státní půdou je nutné použít aktualizované údaje BPEJ.

I. třída ochrany zemědělského půdního fondu – bonitně nejcennější půdy v jednotlivých klimatických regionech, převážně na rovinatých nebo jen mírně sklonitých pozemcích, které je možno odejmout ze zemědělského půdního fondu pouze výjimečně, a to převážně pro záměry související s obnovou ekologické stability krajiny, případně pro liniové stavby zásadního významu.

II. třída ochrany zemědělského půdního fondu – zemědělské půdy, které mají v rámci jednotlivých klimatických regionů nadprůměrnou produkční schopnost. Ve vztahu k ochraně zemědělského půdního fondu jde o půdy vysoce chráněné, jen podmíněně odnímatelné ze ZPF, a to s ohledem na územní plánování, jen podmíněně využitelné pro stavební účely.

III. třída ochrany zemědělského půdního fondu – v jednotlivých klimatických regionech se jedná převážně o půdy vyznačující se průměrnou produkční schopností, které je možné využít v územním plánování pro výstavbu a jiné nezemědělské způsoby využití.

IV. třída ochrany zemědělského půdního fondu – zahrnuje v rámci jednotlivých klimatických regionů převážně půdy s podprůměrnou produkční schopností, jen s omezenou ochranou, využitelné pro výstavbu nebo i jiné nezemědělské účely.

V. třída ochrany zemědělského půdního fondu – sdružuje zbývající bonitované půdně ekologické jednotky (BPEJ), které představují půdy s velmi nízkou produkční schopností, jako jsou mělké půdy, hydromorfní půdy, silně skeletovité a silně erozně ohrožované. Tyto půdy jsou většinou pro zemědělské účely postradatelné. Lze připustit i jiné (efektivnější) využití než zemědělské. Jedná se zejména o půdy s nízkým stupněm ochrany, s výjimkou vymezených ochranných pásem a chráněných území.

Acidifikace (neboli okyselování půd) je degradační proces, při kterém dochází k vytěsňování bazických kationtů ze sorpčního komplexu. Tyto kationty jsou pak nahrazovány ionty vodíku H+. V důsledku acidifikace dochází ke snížení pufrační schopnosti půdy, tedy přirozené schopnosti půdy bránit se změnám reakce. Tato schopnost je závislá na několika složkách, jež převažují při změnách reakce v určitých intervalech pH půdy. Je-li půda dlouhodobě vystavena působení kyselých vstupů bez zásahů vedoucích k jejich neutralizaci, dochází k její degradaci se všemi důsledky.

K acidifikaci půd dochází (a) působením přirozených půdních procesů při illimerizaci (posun jílovitých částic níže profilem půdy) a podzolizaci, zvláště v humidnějších (vlhčích) podmínkách a (b) antropogenně podmíněnými procesy. Činnost člověka se negativně projevuje používáním kysele působících průmyslových hnojiv (ale i nekvalitních statkových hnojiv), účinkem imisí a kyselých dešťů (tj. přísunem oxidů – slabých kyselin síry a dusíku), intenzivními závlahami, ale i monokulturami nebo nízkým zastoupením víceletých pícnin a vysokým podílem obilovin.

Rychlost acidifikace závisí na intenzitě kyselých vstupů a počáteční pufrační schopnosti půdy. Důležitou roli při odolnosti půdy vůči acidifikaci hraje charakter půdotvorného substrátu. Půdy vyvinuté ze substrátů bohatých na uhličitany (spraše, slíny, vápence) snadněji neutralizují kyselé vstupy tím, že uvolní bazické ionty převažující na jejich sorpčním komplexu, zatímco půdy vyvinuté z kyselých matečných substrátů (ruly, žuly, svory) s nízkým zastoupením bazických iontů v sorpčním komplexu se okyselují snáze a rychleji. Dalším faktorem ovlivňujícím projevy tohoto degradačního faktoru je klima, resp. srážky a vodní režim půdy. V půdách s obsahem uhličitanů tedy dochází při postupné acidifikaci nejdříve k rozpouštění CaCO₃ (debazifikace), zatímco v kyselejších půdách bez CaCO₃ ke zvětrávání primárních silikátů. Tyto procesy trvají tak dlouho, dokud nedojde ke snížení pH k hodnotě kolem 4,0. Další okyselování je pak zpomalováno rozpouštěním hydratovaných oxidů Al, což je ovšem již hranice přímé toxicity hliníku a stav vysoké mobility většiny rizikových prvků.

Prevence acidifikace spočívá v omezení kyselých vstupů (průmyslových a nekvalitních organických hnojiv), v pravidelném střídání plodin v rotaci, omezení monokultur, ve větším zastoupení víceletých pícnin a také v pravidelném vápnění půd udržovacími dávkami vápenatých hnojiv, zejména mletého CaCO₃.

Kyselost půdy je velmi významný půdní ukazatel, který má mimo jiné vliv na přístupnost živin, jejich pohyb v půdě (včetně pohybu těžkých kovů), růst rostlin, biologické oživení půdy, tvorbu a kvalitu humusu apod. Důsledkem degradace půd acidifikací je tedy především:

• zhoršení kvality humusu s převahou fulvokyselin,

• zpomalení uvolňování minerálního dusíku z humusu,

• petrifikace fosforu v půdě do sloučenin, ze kterých není fosfor rostlinám přístupný,

• zvýšení mobility rizikových prvků,

• snížení odolnosti proti rozpadu strukturních agregátů s následnou vyšší zranitelností utužením a erozí,

• uvolňování draslíku do půdního roztoku a následné nebezpečí jeho vyplavení,

• zvýšené nebezpečí rozvoje patogenních organismů a chorob rostlin apod.

Pro vyhodnocení potenciální zranitelnosti půd acidifikaci slouží kategorizace půd (HPJ) zpracovaná podle hodnot sorpční kapacity (T) a stupně nasycení sorpčního komplexu (V). Pro půdy jednotlivých HPJ byly použity průměrné hodnoty pro každý z prvních tří horizontů profilu.

Kategorie potenciální zranitelnosti půd acidifikací	Kategorie	HPJ
vysoká	5	04, 16, 17, 21, 23, 24, 26, 27, 29, 31, 32, 34, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 47, 50, 51, 52, 66, 68
vyšší střední	4	08, 13, 14, 15, 22, 30, 33, 35, 42, 43, 44, 45, 46, 48, 53, 55, 58, 65, 67
nižší střední	3	05, 09, 11, 12, 25, 49, 54, 56, 57, 64
nízká	2	01, 02, 10, 18, 19, 20, 59
zanedbatelná	1	03, 06, 07, 28, 60, 61, 62, 63
nehodnoceno (nedostatek dat)	6	69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 78, 79, 80, 81, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89

Utužení půd neboli pedokompakce představuje degradaci fyzikálních půdních vlastností, úzce souvisí s rozpadem půdní struktury a negativně ovlivňuje produkční a mimoprodukční funkce půdy. Tomuto typu degradace často předchází acidifikace půdy a úbytek organické hmoty, jelikož půdy s nestabilní půdní strukturou snáze podléhají utužení. Při pedokompakci dochází ke snížení pórovitosti a ke zvýšení objemové hmotnosti, což vede ke zhoršení schopnosti infiltrace vody, propustnosti půdy a ke snížení retenční vodní kapacity. Urychluje se tak povrchový odtok a zvyšuje riziko vzniku erozní události. Celkově lze říci, že také dochází k potlačení biologické aktivity zhoršením vzdušného, vodního a termického režimu půdy.

Potenciální zranitelnost vrstev půdy utužením je možno vyhodnotit z řady údajů o fyzikálních charakteristikách půd (viz např. databáze VÚMOP, v. v. i). V ČR je degradací utužením ohroženo až 40 % veškeré zemědělské půdy. Z toho je přibližně 30 % zranitelných tzv. genetickým (přirozeným) a 70 % tzv. technogenním utužením. Genetické utužení je spojené především s půdami s vyšším obsahem jílu. Technogenní utužení je nebezpečné hlavně kvůli možnému výskytu u půd jakéhokoliv zrnitostního složení. Dochází při něm i k utužení podorničí a spodiny, na zrnitostně těžších půdách často kombinovaného s genetickým utužením.

Hlavním způsobem ochrany půd proti tomuto degradačnímu procesu je prevence, která spočívá zejména ve správném obhospodařování půdy. Měly by být dodržovány správné vlhkostní podmínky při zpracování půd; kultivace by měla probíhat jen za vhodných (raději sušších) vlhkostních podmínek. Je třeba též snížit kontaktní tlaky zemědělské techniky na půdu a snížit počet přejezdů na poli (např. bezorebné hospodaření, řízené přejezdy v kolejových meziřádcích, vyloučení dopravy po poli, sloučení polních operací). Orba by měla být prováděna na různou hloubku podle potřeby jednotlivých plodin. Ke zvýšení odolnosti půd proti utužení přispívají také opatření, kterými se zlepšuje stav půdní struktury a volba vhodných hnojiv.

Potenciální zranitelnost půdy utužením lze vyhodnotit např. posouzením dle objemové hmotnosti, pórovitosti nebo využitím tzv. „packing density“. Níže uvedené vyhodnocení vycházelo z charakteristik, které jsou součástí datové báze VÚMOP, v. v. i. Jedná se o zrnitost, která je vyjádřena obsahem I. zrnitostní kategorie (frakce pod 0,01 mm); obsahem jílu (částice pod 0,001 mm, respektive pro některé výpočty < 0,002 mm), objemovou hmotností (redukovaná) v g.m^-3; strukturou půdy, celkovou pórovitostí a jednotlivými kategoriemi pórů (především kapilárních). Jako nejlépe aplikovatelné se osvědčily výsledky získané vyhodnocením pórovitosti.

Kategorie potenciální zranitelnosti půd utužením	Kategorie	HPJ
vysoká	5	9, 10, 12, 14, 44, 46, 47, 48, 66, 68, 69, 70, 71
vyšší střední	4	3, 5, 7, 11, 22, 23, 25, 26, 30, 33, 43, 67
nižší střední	3	2, 4, 6, 13, 15, 16, 19, 20, 21, 41, 42, 45, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 57, 59, 61, 63
nízká	2	8, 28, 29, 37, 40, 56, 58, 60, 62, 64
zanedbatelná	1	17, 27, 31, 32, 34, 35, 36, 38, 55
nehodnoceno (nedostatek dat)	6	18, 24, 39, 65, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 78, 79, 80, 81, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89

Při vymezování vysýchavých půd se vycházelo z databáze BPEJ. Údaje o charakteru a vlastnostech, které jsou zpracovány pro každou hlavní půdní jednotku (HPJ), byly vyhodnoceny a staly se podkladem pro vymezení vysýchavých půd. Pro zpracování ukazatelů vodní bilance v půdě byl využit graf Brežného, který vychází ze zrnitostního složení půdy jako funkce hydrolimitu. Pro zařazení půdy do kategorie vysýchavých půd je nutné, aby se půda nacházela v teplém (mírně teplém) a suchém klimatickém regionu. Jedná se klimatické regiony 0, 1, 4. Půdy vysýchavé byly vymezeny na základě využitelné vodní kapacity půd (VVK), dle hodnot VVK ≤ 12,5 %. Tuto podmínku splnily HPJ 04, 21, 23, 31, 55. Vrstva je výstupem projektu NAZV QD 1293 „Vymezení zemědělsky méně příznivých a ohrožených oblastí ČR s návrhy na využití této půdy včetně ekonomických dopadů“.

Skupinu trvale zamokřených půd tvoří především půdy, kdy lze v půdním profilu identifikovat výrazné projevy tzv. glejového procesu, při kterém dochází k redukci železa a manganu prakticky v celé půdní matrici. Typickými představiteli trvale zamokřených půd jsou gleje a stagnogleje. Glej je geneticky půdní typ charakterizovaný výskytem v dlouhodobě vodou nasycené zóně (vysoká hladina podzemní vody). Stagnogleje jsou charakterizovány velmi dlouhou dobou povrchového převlhčení profilu, kdy ale znaky hydromorfismu směrem do hloubky klesají – glejový horizont se nachází nad mramorovaným horizontem. Výskyt těchto typů půd je spíše lokální, zpravidla poblíž vodního toku či ve značně složitém terénu.

Do skupiny trvale zamokřených půd řadíme HPJ 64 až 76 (viz vyhláška MZe č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb.). HPJ 64 a 65 zahrnují zkulturnělé hydromorfní půdy; HPJ 66–69 představují půdy rovinných celků a depresních poloh; HPJ 70–72 hydromorfní půdy nivních poloh; HPJ 73 a 74 hydromorfní půdy svahů; HPJ 75 a 76 jsou katény, vyskytující se převážně na kratších svazích nebo v dolních částech svahů.

Základním znakem této skupiny půd je periodické převlhčení půdního profilu, především v jarním období. U těchto půd se uplatňují procesy oglejení, kdy narůstá zastoupení šedé a rezivé matrice transformací z hnědé s výrazným vývojem konkrecí Fe a Mn. Se zvyšující se intenzitou zcela převládají redoximorfní znaky a vzniká tzv. mramorovaný horizont, u něhož se v důsledku střídání redukčních a oxidačních podmínek vytvořily světlejší partie při povrchu pedů, kterých do hloubky ubývá, a rezivé difuzní novotvary uvnitř pedů.

Do skupiny periodicky zamokřených půd řadíme HPJ 44, 47–54 a 58 (viz vyhláška MZe č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb.).

Ocenění zemědělské půdy je určeno ze specifických vlastností půdy (zejména úrodnosti), které byly zjišťovány v rámci bonitace půdního fondu. Bonitace respektuje základní, v podstatě neovlivnitelné faktory, jakými jsou klima, půdní typy, svažitost, skeletovitost a hloubka ornice konkrétního pozemku. Samotný proces bonitace se opírá o znalosti KPP (Komplexní průzkum půd), který se uskutečnil v letech 1961−1971. Výsledkem bonitace čs. půdního fondu (r. 1973−1978), je soustava bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ), které můžeme označit jako základní mapovací a oceňovací jednotky. Kompletní databáze BPEJ a jejich aktualizace je vedena Státním pozemkovým úřadem (SPÚ).

Ekonomické ocenění BPEJ vychází z produkčního ocenění BPEJ prostřednictvím parametrizovaných naturálních výnosů 10 hlavních polních plodin (pšenice ozimá, žito, oves, ječmen jarní, kukuřice na zrno, brambory, cukrovka, kukuřice na siláž, víceleté pícniny, řepka) a normativních nákladů vynaložených na jejich dosažení. Ekonomické parametry oceňování zemědělské půdy jsou vedeny v databázi Ústavu zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI).

Kritériem pro stanovení úředních cen zemědělské půdy bylo ekonomické ocenění HRRE (hrubý roční rentní efekt) rostlinné výroby v daných agroekologických podmínkách při normativně stanovené efektivnosti hospodaření. Cena vyhlášková (úřední) je počítána dle vyhlášky Ministerstva financí České republiky č. 441/2013 Sb., kterou se provádějí ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku, ve znění zákona č. 303/213 Sb., podle stavu ke konkrétnímu dni ocenění (dni převodu vlastnických práv).

Pro určení ceny půdy finanční úřad zpravidla požaduje výpočet ceny pozemků dle BPEJ navýšený o cenovou přirážku k základní ceně zemědělských pozemků, která se pohybuje v současné době ve výši 20−56 %, a to z hlediska sousednosti katastrálních území s oceňovanými pozemky k obcím dle jejich významu a velikosti. Tato přirážka je uvedena v cenovém věstníku MF 14/2013.

Monitoring eroze zemědělské půdy vznikl jako společný projekt SPÚ (Statní pozemkový úřad) a VÚMOP, v. v. i, a je zajištován na základě příkazu č. 15/2012 (č.j. 70615/2012-MZE-13311) ministra zemědělství. Hlavním cílem monitoringu eroze zemědělské půdy je zjišťování, evidence a správa informací o výskytu projevů eroze na zemědělské půdě z důvodu možného vyhodnocení příčin vzniku monitorovaných událostí a pro návrhy preventivních opatření a opatření na zmírnění nebo odstranění negativních důsledků těchto událostí.

K hlášení, evidenci a vyhodnocování jednotlivých erozních událostí slouží webový portál Monitoring eroze zemědělské půdy https://me.vumop.cz. Neregistrovaní uživatelé mají možnost prohlížet si základní popisné a geografické informace k vedeným událostem, pořízenou fotodokumentaci a přijatá opatření.

Dosavadní zkušenosti s webovým portálem ukazují, že je cenným zdrojem informací nejen pro vědecko-výzkumné účely a pro účely státní správy v této oblasti, ale poskytuje i možnost vytvoření si reálné představy pro širokou veřejnost o problému eroze zemědělské půdy v České republice.

Výměry jednotlivých druhů pozemků po katastrálních územích.

Statistky obsahují celkové výměry jednotlivých druhů pozemků podle údajů z katastru nemovitostí. Jednotlivé druhy pozemků a jejich charakteristiku stanovuje vyhláška č. 357/2013 Sb. o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška) v příloze 1.

Vyhláška podle druhu pozemku rozlišuje: (2) orná půda, (3) chmelnice, (4) vinice, (5) zahrada, (6) ovocný sad, (7) trvalý travní porost, (10) lesní pozemek, (11) vodní plocha, (13) zastavěná plocha a nádvoří, (14) ostatní. Zemědělskou půdu představují kategorie 2–7.

Nejnižší územní jednotku, pro kterou je možné uvedené statistiky získat, je katastrální území.

Hloubka půdy, skeletovitost půdy, třídy ochrany ZPF, skupiny půdních typů, periodicky zamokřené půdy, trvale zamokřené půdy, vysýchavé půdy, utužení, acidifikace a základní cena půdy.
Textové, grafické a mapové výstupy byly zpracovány na tzv. způsobilé výměře k výpočtu. Jedná se o výměru zemědělské půdy podle databáze BPEJ (VÚMOP, v.v.i. pro příslušný rok) upravené pomocí databáze ZABAGED (ČÚZK pro příslušný rok). Statistické vyhodnocení bylo provedeno pro území České republiky, jednotlivých krajů, okresů, obcí s rozšířenou působností, obcí, základních územních jednotek a katastrálních území.

C_p·P_p, G, SEOP a Indikativní C faktor - textové, grafické a mapové výstupy byly zpracovány na tzv. způsobilé výměře k výpočtu. Jedná se o výměru zemědělské půdy podle databáze BPEJ (VÚMOP, v.v.i. pro příslušný rok) upravené pomocí databáze ZABAGED (ČÚZK pro příslušný rok). Statistické vyhodnocení bylo provedeno pro území České republiky, jednotlivých krajů, okresů, obcí s rozšířenou působností, obcí, základních územních jednotek a katastrálních území.

Textové, grafické a mapové výstupy pro větrnou erozi byly zpracovány z podkladů databáze BPEJ pouze na ornou půdu podle aktuální databáze LPIS. Statistické vyhodnocení bylo provedeno pro území České republiky, jednotlivých krajů, okresů, obcí s rozšířenou působností, obcí, základních územních jednotek a katastrálních území.

Textové, grafické a mapové výstupy byly zpracovány na tzv. způsobilé výměře k výpočtu. Jedná se o výměru orné půdy z databáze LPIS (MZe ČR pro příslušný rok). Statistické vyhodnocení bylo provedeno pro území České republiky, jednotlivých krajů, okresů, obcí s rozšířenou působností, obcí, základních územních jednotek a katastrálních území.

Textové a grafické výstupy byly zpracovány na základě Úhrnných hodnot pozemků pro daný kalendářní rok poskytující Katastr nemovitostí. Statistické vyhodnocení bylo provedeno pro území České republiky, jednotlivých krajů, okresů, obcí s rozšířenou působností, obcí, základních územních jednotek a katastrálních území.