Clicky

Uživatel: Host

  • Přihlášení
  • Registrace
  • Základní charakteristiky BPEJ

    Skupiny půdních typů

    Právním předpisem, kterým se stanovuje charakteristika bonitovaných půdně ekologických jednotek a postup pro jejich vedení a aktualizaci je Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 327/1998 Sb. v platném znění (vyhláška 546/2002 Sb.). Během bonitačního průzkumu bylo vymezeno 2199 BPEJ, tato základní skupina byla dále rozřazena do následujících 13 skupin půdních typů:

    Černozemě (PT 1) – do této skupiny patří všechny černozemě, dále k této skupině byly přiřazeny půdy podobných vlastností. V této skupině se nevyskytuje větší skeletovitost, pokud existuje, má původ v terasovitých štěrcích nebo je původu flyšového. Výskyt půd černozemního typu je v naprosté většině soustředěn ve velmi teplých a v teplých klimatických regionech, výjimku tvoří nečernozemní půdy v rámci erodovaných půd.

    Hnědozemě (PT 2) – do této skupiny patří převážně hnědozemě a slabě oglejené hnědozemě s méně výrazným procesem illimerizace. Půdy této skupiny jsou středně těžké až těžké, většinou bez skeletu, velmi hluboké. Vlhkostní poměry jsou převážně příznivé.

    Luvizemě (PT 3) – skupina půd s výrazným procesem illimerizace. Luvizemě mají pod ornicí plavý eluviální horizont, sahající do hloubky 0,3-0,4 m. Přechodný horizont s poprašky často jazykovitě proniká do iluviálního horizontu. Připouští se jen slabý znak oglejení. Charakteristickým substrátem jsou sprašové pokryvy a svahoviny, většinou bezskeletovité, vyskytující se převážně v rovinatém reliéfu.

    Rendziny a pararendziny (PT 4) – skupina zahrnuje rendziny hnědé a pararendziny, včetně slabě oglejených variet, vytvořené na typických karbonátových horninách nebo zeminách. Půdní profil středně hluboký až hluboký. Obsah skeletu je závislý na půdotvorném substrátu. Vláhové poměry jsou dobré až dočasně nepříznivé.

    Regozemě (PT 5) – skupina, která sdružuje všechny půdy na uvedených substrátech, popř. s podložím méně propustným, lehkého nebo lehčího středně těžkého zrnitostního rázu, značně závislé na srážkách během vegetačního období.

    Kambizemě (PT 6) – tato skupina zahrnuje převážně půdy na pevných horninách. Z této skupiny byly vyčleněny půdy silně skeletovité – mělké, silně sklonité a některé lehké i těžké půdy jako samostatné skupiny. Kambizemě jsou typické půdy pahorkatin a nižších a středních poloh vrchovin.

    Kambizemě dystrické, podzoly, kryptopodzoly (PT 7) – tyto půdy se vyvinuly ve vyšších polohách vrchovin a v horách. Typickým znakem těchto půd je vyšší obsah méně kvalitního humusu a silně kyselá nebo kyselá půdní reakce. Třídění je založeno na příslušnosti ke klimatickému regionu a na zrnitostním složení.

    Kambizemě, rankery, litozemě (PT 8) – tato skupina zahrnuje půdy vyznačující se malou mocností půdního profilu a převážně výraznou skeletovitostí.

    Silně svažité půdy (PT 9) – tato skupina zahrnuje půdy o sklonitosti větší než 12°. Tuto skupinu rozlišujeme do dvou kategorií: kód sklonitosti 4 (nad 12°) a 5-6 (nad 17°).

    Pseudogleje (PT 10) – základním znakem této skupiny půd je periodické převlhčení profilu, především v jarním období. Na rozdíl od luvizemí musí mít půdní profil výrazné znaky periodického povrchového převlhčení. Tyto půdy jsou rozšířené v mírně teplé až chladné oblasti, kde se vyskytují v rovinatém nebo mírně sklonitém či depresním terénu.

    Fluvizemě (PT 11) – půdy v rovinatém území na nevápnitých i vápnitých usazeninách podél vodních toků, včetně glejových a oglejených subtypů a variet. Vnitřní třídění je založeno na zrnitostním složení, na hloubce hladiny vody spojené s tokem a na výskytu v klimatických regionech. Jsou to většinou půdy bezskeletovité.

    Černice (PT 12) – skupina je charakteristická hlubokými mocnými humusovými horizonty, vždy přesahující hloubku 30 cm, s vyšším až vysokým obsahem humusu. Hladina podzemní vody zpravidla v hloubce 1-2 m. Černice se vyskytují v rovinatých částech niv, v depresních polohách plošin v klimatickém regionu velmi teplém a teplém.

    Gleje (PT 13) – výskyt těchto půd je ve značně složitém reliéfu, proto bylo při vymezení HPJ použito kromě genetického třídění i třídění podle charakteru reliéfu. Vedle reliéfu je druhým nejdůležitějším znakem stupeň hydromorfismu.

    Třídy ochrany

    Zemědělský půdní fond je základním přírodním bohatstvím, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu, jeho zvelebování a racionální využívání jsou činnosti, kterými je také zajišťována ochrana životního prostředí. Zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované a pozemky, které byly a mají být nadále zemědělsky obhospodařovány, ale dočasně obdělávány nejsou. Do zemědělského půdního fondu náležejí též rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby.

    V ČR platí v současné době následující legislativní nástroje pro ochranu zemědělské půdy: Zákon ČNR č. 334 z 12. května 1992 o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 402/2010 Sb.; vyhláška MŽP č. 13 z dne 24. ledna 1994, kterou se upravují některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu a příloha vyhlášky 48/2011 Sb. ze dne 22. února 2011, kterou se definují třídy ochrany zemědělské půdy.

    Je definováno 5 tříd ochrany na základě zatřídění do BPEJ. Pro účely optimalizace nakládání se státní půdou je nutné použít aktualizované údaje BPEJ z databáze VUMOP, v.v.i.

    I. třída ochrany zemědělského půdního fondu – bonitně nejcennější půdy v jednotlivých klimatických regionech, převážně na rovinatých nebo jen mírně sklonitých pozemcích, které je možno odejmout ze zemědělského půdního fondu pouze výjimečně, a to převážně pro záměry související s obnovou ekologické stability krajiny, případně pro liniové stavby zásadního významu.

    II. třída ochrany zemědělského půdního fondu – zemědělské půdy, které mají v rámci jednotlivých klimatických regionů nadprůměrnou produkční schopnost. Ve vztahu k ochraně zemědělského půdního fondu jde o půdy vysoce chráněné, jen podmíněně odnímatelné ze ZPF a to s ohledem na územní plánování, jen podmíněně využitelné pro stavební účely.

    III. třída ochrany zemědělského půdního fondu – v jednotlivých klimatických regionech se jedná převážně o půdy vyznačující se průměrnou produkční schopností, které je možné využít v územním plánování pro výstavbu a jiné nezemědělské způsoby využití.

    IV. třída ochrany zemědělského půdního fondu – zahrnuje v rámci jednotlivých klimatických regionů převážně půdy s podprůměrnou produkční schopností, jen s omezenou ochranou, využitelné pro výstavbu a i jiné nezemědělské účely.

    V. třída ochrany zemědělského půdního fondu – sdružuje zbývající bonitované půdně ekologické jednotky (BPEJ), které představují půdy s velmi nízkou produkční schopností, jako jsou mělké půdy, hydromorfní půdy, silně skeletovité a silně erozně ohrožované. Tyto půdy jsou většinou pro zemědělské účely postradatelné. Lze připustit i jiné, efektivnější, využití než zemědělské. Jedná se zejména o půdy s nízkým stupněm ochrany, s výjimkou vymezených ochranných pásem a chráněných území.

    Skeletovitost půdy

    Skeletovitost vyjadřuje komplexní hodnocení štěrkovitosti a kamenitosti podle obsahu v ornici a podorničí. Obsah skeletu se uvádí v procentech objemových v půdní hmotě formou zlomku, kde skeletovitost v ornici se značí v čitateli a v podorničí ve jmenovateli. Štěrkem se rozumí pevné částice hornin velikosti 4-30 mm, kámen jsou pevné částice velikosti 30-300 mm. Nad 300 mm se jedná o balvany. Skeletovitost dělíme do 6 skupin.

    Kategorie skeletovitosti
    bezskeletovitá
    bezskeletovitá až slabě skeletovitá
    slabě skeletovitá
    středně skeletovitá
    středně až silně skeletovitá*
    bez až silně skeletovitá*

    * kategorie je převážně určena pro BPEJ se sklonitostí > 12° a pro BPEJ nevyvinutých půd

    Rozdělení vychází z Přílohy č. 4 vyhlášky č. 327/1998 Sb., ve znění vyhlášky č. 546/2002 Sb.

    Hloubka půdy

    Hloubka půdy je důležitým půdním limitem. Je definována jako mocnost půdního profilu, kterou omezuje v určité hloubce buď pevná skála, nebo její rozpad, silná skeletovitost (>50 %), nebo ustálená hladina podzemní vody. Zjednodušeně lze za hloubku půdy považovat prostor pro zdárný růst rostlin. Hloubku půdy lze zjistit nejlépe na profilu kopané, ale i vpichované půdní sondy (větší počet vpichů). Hloubka půdy je posuzovaná ve 4 kategoriích.

    Kategorie hloubky půdy
    půda hluboká
    půda hluboká až středně hluboká
    půda mělká
    půda hluboká, středně hluboká, mělká*

    * kategorie je převážně určena pro BPEJ se sklonitostí > 12° a pro BPEJ nevyvinutých půd

    Rozdělení vychází z Přílohy č. 4 vyhlášky č. 327/1998 Sb., ve znění vyhlášky č. 546/2002 Sb.

    Hlavní půdní jednotka (HPJ)

    Hlavní půdní jednotka (HPJ) je definována jako syntetická agronomizovaná jednotka charakterizovaná účelovým (agronomickým) seskupením genetických půdních typů, subtypů, půdotvorných substrátů, zrnitosti, hloubky půdy, typem a stupněm hydromorfizmu a reliéfem území. Klasifikační soustava bonitace představuje 78 HPJ, které z geneticko-agronomického hlediska tvoří 13 základních skupin.

    HPJ se odvozuje z 2. a 3. číslice kódu BPEJ (z aktuální databáze BPEJ). HPJ a její charakteristika vychází z Přílohy č. 2 vyhlášky č. 327/1998 Sb., ve znění vyhlášky č. 546/2002 Sb. Do budoucna se uvažuje rozšíření počtu HPJ o půdy člověkem ovlivněné či vytvořené (kultizemě a antropozemě) a půdy vzniklé v důsledku působení procesu vodní eroze (koluvizemě).

    Podrobná charakteristika jednotlivých HPJ je uvedena v Metodice mapování a aktualizace bonitovaných půdně ekologických jednotek (Novotný, Vopravil a kol., 2013).

    HPJ 01 Černozemě modální, černozemě karbonátové, na spraších nebo karpatském flyši, půdy středně těžké, bez skeletu, velmi hluboké, převážně s příznivým vodním režimem

    HPJ 02 Černozemě luvické na sprašových pokryvech, středně těžké, bez skeletu, převážně s příznivým vodním režimem

    HPJ 03 Černozemě černické, černozemě černické karbonátové na hlubokých spraších s podložím jílů, slínů či teras, středně těžké, bezskeletovité, s vodním režimem příznivým až mírně převlhčeným

    HPJ 04 Černozemě arenické na píscích nebo na mělkých spraších (maximální překryv do 30 cm) uložených na píscích a štěrkopíscích, zrnitostně lehké, bezskeletovité, silně propustné půdy s výsušným režimem

    HPJ 05 Černozemě modální a černozemě modální karbonátové, černozemě luvické a fluvizemě modální i karbonátové na spraších s mocností 30 až 70 cm na velmi propustném podloží, středně těžké, převážně bezskeletovité, středně výsušné, závislé na srážkách ve vegetačním období

    HPJ 06 Černozemě pelické a černozemě černické pelické na velmi těžkých substrátech (jílech, slínech, karpatském flyši a terciérních sedimentech), těžké až velmi těžké s vylehčeným orničním horizontem, ojediněle štěrkovité, s tendencí povrchového převlhčení v profilu

    HPJ 07 Smonice modální a smonice modální karbonátové, černozemě pelické a černozemě černické pelické, vždy na velmi těžkých substrátech, celoprofilově velmi těžké, bezskeletovité, často povrchově periodicky převlhčované

    HPJ 08 Černozemě modální a černozemě pelické, hnědozemě, luvizemě, popřípadě i kambizemě luvické, smyté, kde dochází ke kultivaci přechodného horizontu nebo substrátu na ploše větší než 50 %, na spraších, sprašových a svahových hlínách, středně těžké i těžší, převážně bez skeletu a ve vyšší sklonitosti

    HPJ 09 Šedozemě modální včetně slabě oglejených a šedozemě luvické na spraších, středně těžké, bezskeletovité, s příznivými vláhovými poměry

    HPJ 10 Hnědozemě modální včetně slabě oglejených na spraších, středně těžké s mírně těžší spodinou, bez skeletu, s příznivými vláhovými poměry až sušší

    HPJ 11 Hnědozemě modální včetně slabě oglejených na sprašových a soliflukčních hlínách (prachovicích), středně těžké s těžší spodinou, bez skeletu, s příznivými vlhkostními poměry

    HPJ 12 Hnědozemě modální, kambizemě modální a kambizemě luvické, všechny včetně slabě oglejených forem na svahových (polygenetických) hlínách, středně těžké s těžkou spodinou, až středně skeletovité, vododržné, ve spodině s místním převlhčením

    HPJ 13 Hnědozemě modální, hnědozemě luvické, luvizemě modální, fluvizemě modální i stratifikované, na eolických substrátech, popřípadě i svahovinách (polygenetických hlínách) s mocností maximálně 50 cm uložených na velmi propustném substrátu, bezskeletovité až středně skeletovité, závislé na dešťových srážkách ve vegetačním období

    HPJ 14 Luvizemě modální, hnědozemě luvické včetně slabě oglejených na sprašových hlínách (prachovicích) nebo svahových (polygenetických) hlínách s výraznou eolickou příměsí, středně těžké s těžkou spodinou, s příznivými vláhovými poměry

    HPJ 15 Luvizemě modální a hnědozemě luvické, včetně oglejených variet na svahových hlínách s eolickou příměsí, středně těžké až těžké, až středně skeletovité, vláhově příznivé pouze s krátkodobým převlhčením

    HPJ 16 Luvizemě modální a hnědozemě arenické, eventuálně i slabě oglejené na lehkých až zahliněných terasách, pískovcích a štěrkopíscích s překryvem písčitých spraší a prachovic v mocnosti 30 až 60 cm, zrnitostně středně těžké lehčí, až slabě skeletovité, vláhově méně příznivé až nepříznivé

    HPJ 17 Luvizemě arenické i slabě oglejené, na lehkých, propustných substrátech, výsušné, závislé na srážkách nebo závlaze

    HPJ 18 Rendziny modální, rendziny kambické a rendziny vyluhované na vápencích a travertinech, středně těžké lehčí až těžké, slabě až středně skeletovité, méně vododržné

    HPJ 19 Pararendziny modální, kambické i vyluhované na opukách a tvrdých slínovcích nebo vápnitých svahových hlínách, středně těžké až těžké, slabě až středně skeletovité, s dobrým vláhovým režimem až krátkodobě převlhčené

    HPJ 20 Pelozemě modální, vyluhované a melanické, regozemě pelické, kambizemě pelické i pararendziny pelické, vždy na velmi těžkých substrátech, jílech, slínech, flyši, tercierních sedimentech a podobně, půdy s malou vodopropustností, převážně bez skeletu, ale i středně skeletovité, často i slabě oglejené

    HPJ 21 Půdy arenického subtypu, regozemě, pararendziny, kambizemě, popřípadě i fluvizemě na lehkých, nevododržných, silně výsušných substrátech

    HPJ 22 Půdy jako předcházející HPJ 21 na mírně těžších substrátech typu hlinitý písek nebo písčitá hlína s vodním režimem poněkud příznivějším než předcházející

    HPJ 23 Regozemě arenické a kambizemě arenické, v obou případech i slabě oglejené na zahliněných píscích a štěrkopíscích nebo terasách, ležících na nepropustném podloží jílů, slínů, flyše i tercierních jílů, vodní režim je značně kolísavý, a to vždy v závislosti na hloubce nepropustné vrsty a mocnosti překryvu

    HPJ 24 Kambizemě modální eubazické až mezobazické i kambizemě pelické z přemístěných svahovin karbonátosilikátových hornin flyše a kulmských břidlic, středně těžké až těžké, až středně skeletovité, se střední vododržností

    HPJ 25 Kambizemě modální a vyluhované, eubazické až mezobazické, výjimečně i kambizemě pelické na opukách a tvrdých slínovcích, středně těžkém flyši, permokarbonu, středně těžké, až středně skeletovité, půdy s dobrou vodní kapacitou

    HPJ 26 Kambizemě modální eubazické a mezobazické na břidlicích, převážně středně těžké, až středně skeletovité, s příznivými vláhovými poměry

    HPJ 27 Kambizemě modální eubazické až mezobazické na pískovcích, drobách, kulmu, brdském kambriu, flyši, zrnitostně lehké nebo středně těžké lehčí, s různou skeletovitostí, půdy výsušné

    HPJ 28 Kambizemě modální eubazické, kambizemě modální eutrofní na bazických a ultrabazických horninách a jejich tufech, převážně středně těžké, bez skeletu až středně skeletovité, s příznivými vlhkostními poměry, středně hluboké

    HPJ 29 Kambizemě modální eubazické až mezobazické včetně slabě oglejených variet, na rulách, svorech, fylitech, popřípadě žulách, středně těžké až středně těžké lehčí, bez skeletu až středně skeletovité, s převažujícími dobrými vláhovými poměry

    HPJ 30 Kambizemě eubazické až mezobazické na svahovinách sedimentárních hornin pískovce, permokarbon, flyš, středně těžké lehčí, až středně skeletovité, vláhově příznivé až sušší

    HPJ 31 Kambizemě modální až arenické, eubazické až mezobazické na sedimentárních, minerálně chudých substrátech pískovce, křídové opuky, permokarbon, vždy však lehké, bez skeletu až středně skeletovité, málo vododržné, výsušné

    HPJ 32 Kambizemě modální eubazické až mezobazické na hrubých zvětralinách, propustných, minerálně chudých substrátech, žulách, syenitech, granodioritech, méně ortorulách, středně těžké lehčí s vyšším obsahem grusu, vláhově příznivější ve vlhčím klimatu

    HPJ 33 Kambizemě modální eubazické až mezobazické a kambizemě modální rubifikované na těžších zvětralinách permokarbonu, těžké i středně těžké, někdy i středně skeletovité, s příznivými vláhovými poměry

    HPJ 34 Kambizemě dystrické, kambizemě modální mezobazické i kryptopodzoly modální na žulách, rulách, svorech a fylitech, středně těžké lehčí až středně skeletovité, vláhově zásobené, vždy však v mírně chladném klimatickém regionu

    HPJ 35 Kambizemě dystrické, kambizemě modální mezobazické, kryptopodzoly modální včetně slabě oglejených variet, na břidlicích, permokarbonu, flyši, neutrálních vyvřelých horninách a jejich svahovinách, středně těžké, až středně skeletovité, vláhově příznivé až mírně převlhčené, v mírně chladném klimatickém regionu

    HPJ 36 Kryptopodzoly modální, podzoly modální, kambizemě dystrické, případně i kambizem modální mezobazická, bez rozlišení matečných hornin, převážně středně těžké lehčí, s různou skeletovitostí, půdy až mírně převlhčované, vždy však v chladném klimatickém regionu

    HPJ 37 Kambizemě litické, kambizemě modální, kambizemě rankerové a rankery modální na pevných substrátech bez rozlišení, v podorničí od 30 cm silně skeletovité nebo s pevnou horninou, slabě až středně skeletovité, v ornici středně těžké lehčí až lehké, převážně výsušné, závislé na srážkách

    HPJ 38 Půdy jako předcházející HPJ 37, zrnitostně však středně těžké až těžké, vzhledem k zrnitostnímu složení s lepší vododržností

    HPJ 39 Litozemě modální na substrátech bez rozlišení, s mělkým drnovým horizontem s výchozy pevných hornin, zpravidla 10 až 15 cm mocným, s nepříznivými vláhovými poměry

    HPJ 40 Půdy se sklonitostí vyšší než 12 stupňů, kambizemě, rendziny, pararendziny, rankery, regozemě, černozemě, hnědozemě a další, zrnitostně středně těžké lehčí až lehké, s různou skeletovitostí, vláhově závislé na klimatu a expozici

    HPJ 41 Půdy jako u HPJ 40 avšak zrnitostně středně těžké až velmi těžké s poněkud příznivějšími vláhovými poměry

    HPJ 42 Hnědozemě oglejené na sprašových hlínách (prachovicích), spraších, středně těžké, bez skeletu, se sklonem k dočasnému převlhčení

    HPJ 43 Hnědozemě luvické, luvizemě oglejené na sprašových hlínách (prachovicích), středně těžké, ve spodině i těžší, bez skeletu nebo jen s příměsí, se sklonem k převlhčení

    HPJ 44 Pseudogleje modální, pseudogleje luvické, na sprašových hlínách (prachovicích), středně těžké, těžší ve spodině, bez skeletu nebo s příměsí, se sklonem k dočasnému zamokření

    HPJ 45 Hnědozemě oglejené na svahových (polygenetických) hlínách, často s eolickou příměsí, středně těžké, bez skeletu až slabě skeletovité, se sklonem k dočasnému zamokření

    HPJ 46 Hnědozemě luvické oglejené, luvizemě oglejené na svahových (polygenetických) hlínách, středně těžké, ve spodině těžší, bez skeletu až středně skeletovité, se sklonem k dočasnému zamokření

    HPJ 47 Pseudogleje modální, pseudogleje luvické, kambizemě oglejené na svahových (polygenetických) hlínách, středně těžké, ve spodině těžší až středně skeletovité, se sklonem k dočasnému zamokření

    HPJ 48 Kambizemě oglejené, rendziny kambické oglejené, pararendziny kambické oglejené a pseudogleje modální na opukách, břidlicích, permokarbonu nebo flyši, středně těžké lehčí až středně těžké, bez skeletu až středně skeletovité, se sklonem k dočasnému, převážně jarnímu zamokření

    HPJ 49 Kambizemě pelické oglejené, rendziny pelické oglejené, pararendziny kambické a pelické oglejené a pelozemě oglejené na jílovitých zvětralinách břidlic, permokarbonu a flyše, tufech a bazických vyvřelinách, zrnitostně těžké až velmi těžké až středně skeletovité, s vyšším sklonem k dočasnému zamokření

    HPJ 50 Kambizemě oglejené a pseudogleje modální na žulách, rulách a jiných pevných horninách (které nejsou v HPJ 48,49), středně těžké lehčí až středně těžké, slabě až středně skeletovité, se sklonem k dočasnému zamokření

    HPJ 51 Kambizemě oglejené a pseudoglej modální na zahliněných štěrkopíscích, terasách a morénách, zrnitostně lehké nebo středně těžké lehčí, bez skeletu až středně skeletovité, s nepravidelným vodním režimem závislým na srážkách

    HPJ 52 Pseudogleje modální, kambizemě oglejené na lehčích sedimentech limnického tercieru (sladkovodní svrchnokřídové a tercierní uloženiny), často s příměsí eolického materiálu, zpravidla jen slabě skeletovité, zrnitostně středně těžké lehčí až lehké, se sklonem k dočasnému převlhčení

    HPJ 53 Pseudogleje pelické planické, kambizemě oglejené na těžších sedimentech limnického tercieru (sladkovodní svrchnokřídové a tercierní uloženiny), středně těžké až těžké, pouze ojediněle středně skeletovité, málo vodopropustné, periodicky zamokřené

    HPJ 54 Pseudogleje pelické, pelozemě oglejené, pelozemě vyluhované oglejené, kambizemě pelické oglejené, pararendziny pelické oglejené na slínech, jílech mořského neogenu a flyše a jílovitých sedimentech limnického tercieru (sladkovodní svrchnokřídové a tercierní uloženiny), těžké až velmi těžké, s velmi nepříznivými fyzikálními vlastnostmi

    HPJ 55 Fluvizemě psefitické, arenické stratifikované, černice arenické i pararendziny arenické na lehkých nivních uloženinách, často s podložím teras, zpravidla písčité, výsušné

    HPJ 56 Fluvizemě modální eubazické až mezobazické, fluvizemě kambické, koluvizemě modální na nivních uloženinách, často s podložím teras, středně těžké lehčí až středně těžké, zpravidla bez skeletu, vláhově příznivé

    HPJ 57 Fluvizemě pelické a kambické eubazické až mezobazické na těžkých nivních uloženinách, až velmi těžké, bez skeletu, příznivé vlhkostní poměry až převlhčení

    HPJ 58 Fluvizemě glejové na nivních uloženinách, popřípadě s podložím teras, středně těžké nebo středně těžké lehčí, pouze slabě skeletovité, hladina vody níže 1 m, vláhové poměry po odvodnění příznivé

    HPJ 59 Fluvizemě glejové na nivních uloženinách, těžké i velmi těžké, bez skeletu, vláhové poměry nepříznivé, vyžadují regulaci vodního režimu

    HPJ 60 Černice modální i černice modální karbonátové a černice arenické na nivních uloženinách, spraši i sprašových hlínách, středně těžké, bez skeletu, příznivé vláhové podmínky až mírně vlhčí

    HPJ 61 Černice pelické i černice pelické karbonátové na nivních uloženinách, sprašových hlínách, spraších, jílech i slínech, těžké i velmi těžké, bez skeletu, sklon k převlhčení

    HPJ 62 Černice glejové, černice glejové karbonátové na nivních uloženinách, spraši i sprašových hlínách, středně těžké i lehčí, bez skeletu, dočasně zamokřené spodní vodou kolísající v hloubce 0,5 - 1 m

    HPJ 63 Černice pelické glejové i karbonátové na nivních uloženinách, jílech a slínech, těžké a velmi těžké, bez skeletu, nepříznivé vláhové poměry v důsledku vysoké hladiny spodní vody

    HPJ 64 Gleje modální, stagnogleje modální a gleje fluvické na svahových hlínách, nivních uloženinách, jílovitých a slínitých materiálech, zkulturněné, s upraveným vodním režimem, středně těžké až velmi těžké, bez skeletu nebo slabě skeletovité

    HPJ 65 Gleje akvické, histické, modální zrašelinělé, organozemě glejové na nivních uloženinách, svahovinách, horninách limnického tercieru i flyše, lehké až velmi těžké s vyšším obsahem organických látek, vlhčí než HPJ 64

    HPJ 66 Stagnogleje modální i histické na píscích, jílech, slínech a nivních uloženinách, lehké až velmi těžké s vyšším obsahem organických látek, velmi nepříznivý vodní režim, nevhodné pro jeho úpravu

    HPJ 67 Gleje modální na různých substrátech často vrstevnatě uložených, v polohách širokých depresí a rovinných celků, středně těžké až těžké, při vodních tocích závislé na výšce hladiny toku, zaplavované, těžko odvodnitelné

    HPJ 68 Gleje modální i modální zrašelinělé, gleje histické, černice glejové zrašelinělé na nivních uloženinách v okolí menších vodních toků, půdy úzkých depresí včetně svahů, obtížně vymezitelné, středně těžké až velmi těžké, nepříznivý vodní režim

    HPJ 69 Gleje akvické, gleje akvické zrašeliněné a gleje histické na nivních uloženinách nebo svahovinách, převážně těžké, výrazně zamokřené, půdy depresí a rovinných celků

    HPJ 70 Gleje modální, gleje fluvické a fluvizemě glejové na nivních uloženinách, popřípadě s podložím teras, při terasových částech širokých niv, středně těžké až velmi těžké, při zvýšené hladině vody v toku trpí záplavami

    HPJ 71 Gleje fluvické, fluvizemě glejové, stejných vlastností jako HPJ 70, avšak výrazně vlhčí při terasových částech úzkých niv

    HPJ 72 Gleje fluvické zrašelinělé a gleje fluvické histické na nivních uloženinách, středně těžké až velmi těžké, trvale pod vlivem hladiny vody v toku

    HPJ 73 Kambizemě oglejené, pseudogleje glejové i hydroeluviální, gleje hydroeluviální i povrchové, nacházející se ve svahových polohách, zpravidla zamokřené s výskytem svahových pramenišť, středně těžké až velmi těžké, až středně skeletovité

    HPJ 74 Pseudogleje glejové i hydroeluviální, gleje povrchové zrašelinělé i gleje povrchové histické, gleje akvické, stagnoglej modální, půdy středně těžké až velmi těžké, až středně skeletovité nacházející se ve svahových polohách, zamokřené se svahovými prameny, často zrašelinělé

    HPJ 75 Kambizemě oglejené, kambizemě glejové, pseudogleje i gleje, půdy dolních částí svahů, zamokření výraznější než u HPJ 74, obtížně vymezitelné přechody, na deluviích hornin a svahovinách, až středně skeletovité

    HPJ 76 Pseudogleje, gleje zrašelinělé i histické, organozemě, vždy s výrazným rašeliněním a zamokřením, s obtížnou dostupností, zpravidla středně těžké až velmi těžké, skeletovité

    HPJ 77 Mělké strže do hloubky 3 m s výskytem koluvizemí, regozemí, kambizemí a dalších, s erozními smyvy ornic, různé zrnitosti, bezskeletovité až silně skeletovité, pro zemědělské využití málo vhodné

    HPJ 78 Hluboké strže přesahující 3 m, s nemapovatelným zastoupením hydromorfních půd glejů, pseudoglejů a koluvizemí všech subtypů s výrazně nepříznivými vlhkostními poměry, pro zemědělství nevhodné.

    Vodní eroze

    DZES 5

    Na základě rámce stanoveného v příloze č. III nařízení Rady (ES) č. 73/2009 MZe a nařízení vlády 309/2014 Sb. definuje standardy Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (DZES, dříve GAEC) jako standardy, které zajišťují zemědělské hospodaření ve shodě s ochranou životního prostředí (ŽP). Hospodaření v souladu se standardy DZES je jednou z podmínek poskytnutí plné výše přímých plateb, některých podpor z Programu rozvoje venkova a některých podpor společné organizace trhu s vínem.

    Standard DZES 5 (dříve GAEC 2) vstoupil v platnost 1. ledna 2010 a jeho cílem je především ochrana půdy před vodní erozí a snaha omezit negativní působení důsledků eroze, jako jsou např. škody na obecním a soukromém majetku způsobené zaplavením nebo zanesením splavenou půdou. Tento standard řeší problematiku protierozní ochrany půdy stanovením požadavků na způsob pěstování vybraných hlavních plodin na silně erozně ohrožených půdách. Od 1. 7. 2011 se standard rozšířil i na mírně erozně ohrožené půdy.

    Žadatel na ploše dílu půdního bloku označené v evidenci půdy jako půda:

      a) silně erozně ohrožená zajistí, že se nebudou pěstovat erozně nebezpečné plodiny kukuřice, brambory, řepa, bob setý, sója, slunečnice a čirok; porosty ostatních obilnin a řepky olejné na takto označené ploše budou zakládány s využitím půdoochranných technologií; v případě ostatních obilnin nemusí být dodržena podmínka půdoochranných technologií při zakládání porostů pouze v případě, že budou pěstovány s podsevem jetelovin nebo jetelotravních směsí,
      b) mírně erozně ohrožená zajistí, že erozně nebezpečné plodiny kukuřice, brambory, řepa, bob setý, sója, slunečnice a čirok budou zakládány pouze s využitím půdoochranných technologií.

    Tyto podmínky nemusí být dodrženy na ploše, jejíž celková výměra nepřesáhne výměru 0,40 ha zemědělské půdy z celkové obhospodařované plochy žadatelem za předpokladu, že směr řádků erozně nebezpečné plodiny je orientován ve směru vrstevnic s maximální odchylkou od vrstevnice do 30° a pod plochou erozně nebezpečné plodiny se nachází pás zemědělské půdy o minimální šíři 24 m, který na erozně nebezpečnou plodinu navazuje a přerušuje všechny odtokové linie procházející erozně nebezpečnou plodinou na erozně ohrožené ploše, a na kterém bude žadatelem pěstován travní porost, víceletá pícnina nebo jiná než erozně nebezpečná plodina.

    Pro potřeby plnění standardu DZES 5 byla v roce 2009 vytvořena vrstva erozní ohroženosti půd ČR vodní erozí, ze které je možné identifikovat plochy silně erozně ohrožené, mírně erozně ohrožené a plochy neohrožené. Tato vrstva vychází z mapy Maximálních přípustných hodnot faktoru ochranného vlivu vegetace Cp a vznikla výraznou generalizací a především úpravou kategorií ohroženosti zohledněním a úpravou limitů pro vymezení erozně ohrožených ploch zohledněním dalších aspektů ze strany MZe.

    Více informací o DZES lze získat na stránkách MZe http://eagri.cz/public/web/mze/dotace/kontroly-podminenosti-cross-compliance/

    Kategorie erozní ohroženosti dle DZES 5

    hodnota Cp kategorie erozní ohroženosti vhodná rámcová organizační nebo agrotechnická opatření
    do 0,02 silně erozně ohrožená (SEO) vyloučit pěstování širokořádkových plodin, úzkořádkové plodiny lze pěstovat pouze s využitím půdoochranných technologií
    0,02 - 0,10 mírně erozně ohrožená (MEO) pěstovat širokořádkové plodiny s využitím půdoochranných technologií, úzkořádkové plodiny lze pěstovat bez omezení
    nad 0,10 erozně neohrožená bez omezení

    Maximálně přípustné hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace a protierozních opatření (Cp∙Pp)

    Hodnota Cp vyjadřuje míru ohroženosti území vodní erozí pomocí maximální přípustné hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace. Tato limitní hodnota faktoru C by neměla být na daném místě překročena a v případě, že se tak stane, měla by být eliminována protierozními opatřeními.

    Od roku 2015 jsou hodnoty rozděleny do 7 kategorií.

    Kategorie Přípustná hodnota C Doporučený management
    1 0,005 a méněochranné zatravnění
    2 0,006–0,020víceleté pícniny nebo ochranné zatravnění
    3 0,021–0,100vyloučení erozně nebezpečných plodin a vyšší zastoupení víceletých pícnin
    4 0,101–0,200vyloučení erozně nebezpečných plodin a použití půdoochranných technologií
    5 0,201–0,240pásové střídání plodin nebo vyloučení erozně nebezpečných plodin
    6 0,241–0,400 erozně nebezpečné plodiny pěstovány s půdoochrannými technologiemi
    7 0,401 a vícebez omezení

    Do roku 2015 byly hodnoty rozděleny do 5 kategorií.

    Kategorie Přípustná hodnota C Doporučený management
    1 0,005 a méně Převedení na trvalé travní porosty
    2 0,005–0,02 Pěstování jetele, vojtěšky
    3 0,02–0,2 Vyloučení pěstování širokořádkových kultur
    4 0,2–0,6 Širokořádkové jen s půdoochrannými technologiemi
    5 0,6 a víceBez omezení
     

    První a zároveň nejvíce potenciálně erozně ohroženou skupinou jsou území s maximální přípustnou hodnotou faktoru C do 0,005. Aby nebyla tato hodnota překročena, je doporučeno převést tyto plochy do kategorie trvalých travních porostů. Druhou skupinou jsou území s hodnotou do 0,02, pro něž je rovněž doporučeno jednoznačné řešení za účelem snížení erozní ohroženosti, v tomto případě je to pěstování jetele a vojtěšky. U kategorie s rozsahem hodnot 0,02 – 0,2 je doporučeno vyloučení pěstování širokořádkových (erozně nebezpečných) plodin, u kategorie 0,2 – 0,6 je doporučeno při pěstování širokořádkových (erozně nebezpečných) plodin využít půdoochranné technologie. Na pozemcích s hodnotami nad 0,6 je možné pěstování plodin bez omezení.

    Výpočet maximální přípustné hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace (Cp) vychází z celosvětově používané rovnice USLE, jejímž výsledkem je hodnota dlouhodobého průměrného smyvu půdy určená na základě součinu šesti faktorů, podílejících se na rozvoji erozních procesů:

    G = R x K x L x S x C x P

    Výše uvedený vztah jsme převedli na rovnici, ve které je neznámou faktor ochranného vlivu vegetace (Cp):

    Cp = Gp/ (R x K x L x S x P)

    Za hodnotu dlouhodobého průměrného smyvu půdy (G) je dosazována hodnota maximální přípustné ztráty půdy (Gp), která by na pozemcích o dané hloubce neměla být překročena. Pozemky na mělkých půdách by měly být zatravněny (pro výpočet je dosazována hodnota hodnotu Gp = 1 t.ha-1.rok-1).

    Do konce roku 2014 doporučoval VÚMOP, v.v.i. aplikovat na pozemcích se středně hlubokou půdou hodnoty přípustné ztráty půdy Gp ≤ 4 t.ha-1.rok-1 a na pozemcích s hlubokými půdami hodnotu Gp ≤ 10 t.ha-1.rok-1. Pro smysluplné využití nové mapy regionalizovaného Faktoru erozní účinnosti přívalového deště (R) za období 2003-2012, doporučuje aplikovat hodnoty přípustné ztráty půdy na pozemcích se středně hlubokou i hlubokou půdou Gp ≤ 10 t.ha-1.rok-1

    Faktor erozní účinnosti přívalového deště (R) představuje jeho schopnost uvolňovat půdní částice z povrchu půdy a rozrušovat půdní agregáty a je závislý na četnosti výskytu srážek, jejich intenzitě, úhrnu a kinetické energii. Do konce roku 2014 doporučoval VÚMOP, v.v.i. aplikovat používána průměrnou hodnotu pro Českou republiku R = 20 MJ.ha-1.cm.h-1, od roku 2015 doporučuje pro výpočet používat novou mapu regionalizovaného Faktoru erozní účinnosti přívalového deště (R) za období 2003-2012.

    Dalším vstupem do rovnice je faktor erodovatelnosti půdy (K), který představuje náchylnost půdy k erozi, tedy schopnost půdy odolávat působení rozrušujícího účinku deště a transportu povrchového odtoku. Pro výpočet byla použita data z aktualizované databáze BPEJ v měřítku 1: 5 000.

    Faktor (LS), neboli faktor délky (L) a sklonu svahu (S), vyjadřuje vliv morfologie terénu na vznik a vývoj erozních procesů. Pro výpočet LS faktoru byl využit model USLE 2D. Vstupem do modelu byl digitální model terénu v rastrové podobě s rozlišením 10 m. Pro hydrologickou správnost digitálního modelu terénu byly provedeny potřebné korekce a opravy pomocí nástrojů GIS (Spatial Analyst).

    Pro faktor účinnosti protierozních opatření (P) byla použita hodnota P = 1. Je tedy možné z rovnice předpokládat také tvar:

    C x P = G/ (R x K x L x S)

    A v některých případech toho využít pro kompenzaci zvýšené hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace (C) než je jeho maximální přípustná hodnota na daném pozemku protierozními opatřeními.

    Jednotlivé faktory byly určeny na základě informací z databáze bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ), digitálního modelu terénu DMT, za pomoci vrstvy LPIS a databáze ZABAGED.

    Dlouhodobá průměrná ztráta půdy G

    Potenciální ohroženost zemědělské půdy vodní erozí – vyjádřená dlouhodobým průměrným smyvem půdy (G) vychází z rovnice USLE (Wischmeier a Smith, 1978) s využitím faktoru ochranného vlivu vegetace C podle klimatických regionů. Vyjadřuje hodnoty dlouhodobého průměrného smyvu půdy (G) v rozlišení 10 m pro jednotlivé produkční bloky LPIS.

    Dlouhodobá průměrná ztráta půdy se počítá pomocí Univerzální rovnice ztráty půdy (USLE) (Wischmeier a Smith, 1978):

    G = R · K · L · S · C · P

    kde:

      G - průměrná dlouhodobá ztráta půdy [t.ha-1.rok-1],
      R - faktor erozní účinnosti deště vyjádřený v závislosti na kinetické energii a intenzitě erozně nebezpečných dešťů [MJ·ha-1·cm·h-1],
      K - faktor erodovatelnosti půdy vyjádřený v závislosti na textuře a struktuře ornice, obsahu organické hmoty a propustnosti půdního profilu [t·h·MJ-1·cm-1], resp. po úpravě [N·ha-1],
      L - faktor délky svahu vyjadřující vliv nepřerušené délky svahu na velikost ztráty půdy erozí (bezrozměrný – poměr smyvu ke smyvu na jednotkovém pozemku délky 22,13 m),
      S - faktor sklonu svahu vyjadřující vliv sklonu svahu na velikost ztráty půdy erozí (bezrozměrný – poměr smyvu ke smyvu na jednotkovém pozemku sklonu 9 %),
      C - faktor ochranného vlivu vegetace vyjádřený v závislosti na vývoji vegetace a použité agrotechnice (bezrozměrný – poměr smyvu ke smyvu na jednotkovém pozemku s trvalým úhorem),
      P - faktor účinnosti protierozních opatření (bezrozměrný – poměr smyvu na jednotkovém pozemku obdělávaném ve směru sklonu pozemku).

    Pro výpočet dlouhodobé průměrné ztráty půdy (G) byla použita hodnota faktoru erozní účinnosti přívalového deště R = 20 MJ.ha-1.cm.h-1. (Použití této hodnoty dle metodiky (Janeček a kol. 2007) bylo doporučeno do doby, než bude do praxe zavedena hodnota R 40 (Janeček a kol. 2012) nebo provedena regionalizace R faktoru), která byla provedena ČHMÚ (Rožnovský a kol., 2015) a pro výpočty erozní ohroženosti od roku 2016 jsou využívány hodnoty tohoto regionalizovaného R-faktoru. Průměrná hodnota faktoru R je v našich podmínkách hodnotou za vegetační období, neboť přívalové deště vyvolávající erozi se vyskytují převážně od konce dubna do počátku října.

    Faktor erodovatelnosti půdy (K) představuje náchylnost půdy k erozi, tedy schopnost půdy odolávat působení rozrušujícímu účinku deště a transportu povrchového odtoku. Tento faktor byl stanoven na základě hlavní půdní jednotky (HPJ) (Vopravil, 2006) z aktualizované databáze Bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ) (VÚMOP v.v.i. 2014) v měřítku 1: 5 000.

    Topografický faktor (LS), neboli faktor délky (L) a sklonu svahu (S), vyjadřuje vliv morfologie terénu na vznik a vývoj erozních procesů. Představuje poměr ztrát půdy na jednotku plochy svahu ke ztrátě půdy na jednotkovém pozemku o délce 22,13 m se sklonem 9%. Jako základní vstupní podklad pro výpočet LS faktoru slouží digitální model terénu (DMT) v rastrové podobě s rozlišením 10m. Pro hydrologickou správnost digitálního modelu terénu byly provedeny potřebné korekce a opravy pomocí nástrojů GIS (ArcInfo - Spatial Analyst). Dále bylo využito databáze LPIS (MZe ČR 2014) a databáze ZABAGED (ČÚZK 2014). Samotný výpočet LS faktoru byl proveden pomocí programu USLE2D.

    Faktor ochranného vlivu vegetace (C) - byly využity hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace dle klimatických regionů (Kadlec, Toman, 2002). K určení klimatických regionů byla použita data z aktualizované databáze BPEJ (VÚMOP v. v. i. 2014) v měřítku 1: 5 000.

    Pro faktor účinnosti protierozních opatření (P) byla použita hodnota P = 1, což vyjadřuje, že na území nebyla uplatněna žádná protierozní opatření.

    Hodnoty potenciální ohroženosti zemědělské půdy jsou rozděleny do 6 kategorií.

    Kategorie Hodnoty dlouhodobé průměrné ztráty půdy (G) [t.ha-1.rok-1] Kategorie ohroženosti vodní erozí
    1 méně než 1,0 velmi slabě ohrožená
    2 1,1 - 2,0 slabě ohrožená
    3 2,1 - 4,0 středné ohrožená
    4 4,1 - 8,0 silně ohrožená
    5 8,1 - 10,0 velmi silně ohrožená
    6 více než 10,1 extrémně ohrožená

    Stupně erozního ohrožení

    Stupně erozního ohrožení vycházející ze tříd erozního ohrožení zohledňují i přípustnou průměrnou roční ztrátu půdy Gp. Stupně tak kategorizují území podle x-násobku překročení hodnot přípustného erozního smyvu. Návrh vymezení stupňů erozního ohrožení vychází z kategorizace podle Dýrové (VÚT Brno 1988). Původní vymezení stupňů bylo upraveno podle požadované přípustné průměrné roční ztráty půdy Gp (Gp=10 t.ha-1.rok-1 pro hluboké půdy, Gp=10 t.ha-1.rok-1 pro středně hluboké půdy a Gp=1 t.ha-1.rok-1 pro mělké půdy). Kategorizace stupňů erozního ohrožení půd na základě x-násobků překročení hodnot přípustného erozního smyvu v roce

    Kategorie Překročení Gp (v násobku) Kategorie stupňů erozního ohrožení
    1G ≤ 1x Gperoze žádná až nepatrná
    2G > 1x ≤ 2x Gpstřední eroze
    3G > 2x ≤ 3x Gpsilná eroze
    4G > 3x Gpvelmi silná eroze

    Větrná eroze

    Potenciální ohroženost zemědělské půdy větrnou erozí

    Stanovení potenciální ohroženosti zemědělské půdy větrnou erozí je otázka stejně aktuální, jako je to u eroze vodní. Při současném trendu hospodaření lze předpokládat, že do budoucna bude nebezpečí větrné eroze vzrůstat. Rozloha ploch ohrožených větrnou erozí se stále zvětšuje a to mimo jiné antropickou činností a neúdržbou současných liniových prvků v krajině.

    Metoda stanovení použitá ve VÚMOP, v.v.i. vychází z pedologické databáze ústavu. Výchozími podklady jsou BPEJ. Byly využity údaje o klimatických regionech a údaje o hlavních půdních jednotkách. Klimatický region je charakterizován sumou denních teplot nad 10 °C, průměrnou vláhovou jistotou za vegetační období, pravděpodobností výskytu suchých vegetačních období, průměrnými ročními teplotami a ročním úhrnem srážek. Hlavní půdní jednotka je určena zejména genetickým půdním typem, půdotvorným substrátem, zrnitostí, skeletovitostí a stupněm hydromorfismu.

    Klimatické regiony a HPJ byly odstupňovány podle náchylnosti k větrné erozi (Janeček, 2000) a byl jim přiřazen faktor náchylnosti, kde nejnižší číslo znamená nejmenší náchylnost k větrné erozi. U klimatických regionů bylo počítáno pouze s prvními pěti (kód regionu 0 - 4). Území zasahující do ostatních klimatických regionů byla posuzována jako nenáchylná. Ovšem pouze z hlediska klimatického regionu, ne z hlediska půdních poměrů, které byly zohledněny ve všech regionech ČR. Výsledné hodnocení potenciální erozní ohroženosti je vyjádřeno součinem jednotlivých faktorů (faktor klimatického regionu a faktor hlavní půdní jednotky).

    U HPJ 76-78 a částí půdních bloků, které nejsou bonitovány, potenciální ohroženost půdy větrnou erozí hodnocena nebyla.

    Výsledné hodnocení potenciální erozní ohroženosti je vyjádřeno v šesti kategoriích ohroženosti.

    kategorie koeficient ohroženosti stupeň ohroženosti
    1 <= 4 bez ohrožení
    2 4,1 - 7,0 půdy náchylné
    3 7,1 - 11,0 půdy mírně ohrožené
    4 11,1 - 17,0 půdy ohrožené
    5 17,1 - 23,0 půdy silně ohrožené
    6 >23,0 půdy nejohroženější
     

    Větrná eroze na těžkých půdách

    Těžké půdy jsou obecně považovány za nenáchylné vůči účinkům větrné eroze, a to z důvodu obsahu jílnatých částic (< 0,01 mm), které mají vliv na vznik tzv. druhotných agregátů (hrud nebo povrchového škraloupu). Určení erozní ohroženosti těžkých půd podle BPEJ vychází z poznatku, že těžké půdy jsou za určitých klimatických podmínek ohrožené větrnou erozí (Kozlovsky Dufková, J., 2010; Stehlík, O., 1983; Švehlík, R., 1996).

    Určení těžkých půd náchylných ke vzniku větrné eroze vychází z kódu BPEJ a bylo stanoveno na základě rozpadu neerodovatelných částic vlivem změn teplotních a vlhkostních charakteristik u vybraných HPJ. Na rozdíl od Janečka a kol. (2012), který stanovuje ohroženost větrnou erozí ve vegetačním období (březen – listopad), Podhrázská a kol. (2012) stanovuje ohroženost pouze mimo vegetační období (prosinec – únor). V zimním období dochází vlivem nízkých teplot k výraznému rozpadu půdních agregátů, které jsou pak náchylné k odnosu větrem. Za erozně ohrožené půdy se považují HPJ 6, 7, 20, v klimatických regionech 0-4. Z důvodů použití rozdílného postupu těžkých půd ohrožených větrnou erozí nemohla být provedena kategorizace jejich ohroženosti, jako tomu bylo u půd lehkých. Rozlišují se pouze dvě kategorie a to ohrožené a neohrožené půdy.

    Celková potenciální ohroženost zemědělské půdy větrnou erozí

    Stanovení potenciální ohroženosti zemědělské půdy větrnou erozí je otázka stejně aktuální, jako je to u eroze vodní. Při současném trendu hospodaření lze předpokládat, že do budoucna bude nebezpečí větrné eroze narůstat.

    Základem stanovení potenciální ohroženosti zemědělské půdy větrnou erozí podle metodik VÚMOP, v.v.i. je databáze BPEJ. K určení potenciální ohroženosti se využívají data o klimatických regionech a hlavních půdních jednotkách. Klimatické regiony popisují klimatické charakteristiky, hlavní půdní jednotky pak vlastnosti půdy. Na základě jejich vzájemné kombinace je pak možné identifikovat oblasti, které jsou náchylné k výskytu větrné eroze.

    Pro stanovení potenciální ohroženosti větrnou erozí ve vegetačním období (březen – listopad) se v ČR používá metodika podle Janečka a kol. (2012). Metoda je podrobněji popsána v popisu vrstvy: Potenciální ohroženost zemědělské půdy větrnou erozí. Mimo vegetační období (prosinec – únor) se potenciální ohroženost větrnou erozí hodnotí podle metodiky Podhrázská a kol. (2012). Metoda je podrobněji popsána v popisu vrstvy: Větrná eroze na těžkých půdách.

    Spojením obou přístupů byla vytvořena vrstva Celková potenciální ohroženost zemědělské půdy větrnou erozí. Základem hodnocení je šestibodová stupnice potenciální ohroženosti podle Janečka a kol. (2012). Těžké půdy byly do této stupnice zařazeny do kategorie 4 – půdy ohrožené. Vrstvy byly sloučeny způsobem zachování nejvyššího stupně ohroženosti. Tzn. že těžké půdy, které byly podle první metody zařazeny do kategorií 1 – 3, byly po sloučení přeřazeny do kategorie 4.

    Limity využití území

    Potenciální zranitelnost půd acidifikací

    Acidifikace je degradační proces, při kterém dochází k pozvolnému snižování hodnoty půdní reakce tj. okyselování půdy. Tato půdní charakteristika je velmi významný půdní ukazatel, který má mimo jiné vliv na přístupnost živin, jejich pohyb v půdě (včetně pohybu těžkých kovů), růst rostlin, biologické oživení půdy, tvorbu a kvalitu humusu a další půdotvorné procesy. Acidifikace navazuje zpravidla na debazifikaci, tj. na snížení obsahu uhličitanů (bazických iontů) v půdě a půdním roztoku.

    Každá půda má přirozenou schopnost odolávat acidifikaci. Tato schopnost se nazývá pufrační schopností půdy a je-li půda dlouhodobě vystavena působení kyselých vstupů bez zásahů vedoucích k jejich neutralizaci, dochází k její degradaci se všemi důsledky. K acidifikaci půd dochází jednak působením přirozených půdních procesů při illimerizaci (posunu jílu níže profilem půdy) a podzolizaci, zvláště v humidnějších (vlhčích) podmínkách. Dalším faktorem jsou antropogenně podmíněné procesy. Činnost člověka se negativně projevuje používáním kysele působících průmyslových hnojiv (ale i nekvalitních statkových hnojiv), účinkem imisí a kyselých dešťů (tj. přísunem oxidů – slabých kyselin síry a dusíku), intenzivními závlahami, ale i monokulturami nebo nízkým zastoupením víceletých pícnin a vysokým podílem obilovin.

    Rychlost acidifikace závisí na intenzitě kyselých vstupů a počáteční pufrační schopnosti půdy. Důležitou roli při odolnosti půdy vůči acidifikaci hraje charakter matečného substrátu. Půdy vyvinuté z „vápnitých“ materiálů bohatých na uhličitany (spraše, slíny, vápence) snadněji neutralizují kyselé vstupy tím, že uvolní bazické ionty převažující na jejich sorpčním komplexu, zatímco půdy vyvinuté z kyselých matečných substrátů (ruly, žuly, svory) s nízkým zastoupením bazických iontů v sorpčním komplexu se okyselují snáze a rychleji. Dalším faktorem ovlivňujícím projevy tohoto degradačního faktoru je klima, resp. srážky a vodní režim půdy.

    Důsledkem degradace půd acidifikací je především: zhoršení kvality humusu s převahou fulvokyselin, zpomalení uvolňování minerálního dusíku z humusu, petrifikace fosforu v půdě do sloučenin, ze kterých není fosfor rostlinám přístupný, zvýšení mobility rizikových prvků, snížení odolnosti proti rozpadu strukturních agregátů s následnou vyšší zranitelností utužením a erozí, uvolňování draslíku do půdního roztoku a následné nebezpečí jeho vyplavení, zvýšené nebezpečí rozvoje patogenních organismů a chorob rostlin, atd.

    Pro vyhodnocení potenciální zranitelnosti půd acidifikaci slouží kategorizace půd (HPJ) zpracovaná podle hodnot sorpční kapacity (T) a stupně nasycení sorpčního komplexu (V). Pro půdy jednotlivých HPJ byly použity průměrné hodnoty pro každý z prvních tří horizontů profilu.

    Kategorie potenciální zranitelnosti půd acidifikací kategorie HPJ
    zanedbatelná 1 03, 06, 07, 28, 60, 61, 62, 63
    nízká 2 01, 02, 10, 18, 19, 20, 59
    nižší střední 3 05, 09, 11, 12, 25, 49, 54, 56, 57, 64
    vyšší střední 4 08, 13, 14, 15, 22, 30, 33, 35, 42, 43, 44, 45, 46, 48, 53, 55, 58, 65, 67
    vysoká 5 04, 16, 17, 21, 23, 24, 26, 27, 29, 31, 32, 34, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 47, 50, 51, 52, 66, 68
    nehodnoceno (nedostatek dat) 6 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 78

    Potenciální zranitelnost spodních vrstev utužením

    Degradace fyzikálních vlastností půdy a z ní vyplývající utužení podorničí a spodin a tvorba krust na povrchu půdy negativně ovlivňují produkční a mimoprodukční funkce půdy. Tato degradace pak omezuje infiltraci, urychluje povrchový odtok a zvyšuje erozi, zmenšuje retenční vodní kapacitu a využitelnou vodní kapacitu půdy, omezuje účinnou hloubku půdního profilu a potlačuje biologickou aktivitu zhoršením vzdušného, vodního a termického režimu půdy. Potenciální zranitelnost spodních vrstev půdy utužením bylo možno vyhodnotit z řady údajů o fyzikálních charakteristikách půd, které jsou obsaženy v datové bázi VÚMOP, v.v.i. V ČR je degradací utužením ohroženo 40 % zemědělské půdy. Z toho necelých 30 % je zranitelných tzv. genetickým utužením a více než 70 % tzv. technogenním utužením. Genetické utužení vzniká při vytváření zajílených iluviálních, případně oglejených, horizontů a je tedy typické pro půdy s vyšším obsahem jílu. Technogenní utužení je nebezpečné hlavně kvůli možnému výskytu u půd jakéhokoliv zrnitostního složení. Dochází při něm k utužení podorničí a spodiny, na těžších půdách často kombinovaného s genetickým utužením.

    Pro jednotlivé typy degradace půdy je charakteristické, že navzájem podmiňují vznik ostatních degradací. Důležitým ukazatelem kvality půdy je struktura a její stabilita, přičemž půdy s nestabilní půdní strukturou následně snáze podléhají utužení. Rozpadu půdní struktury a následnému utužení půdy tedy často předchází acidifikace půdy a úbytek organické hmoty. Dalšími důležitými faktory ovlivňující tento proces jsou např.: vliv těžké zemědělské a lesní mechaniky, změna hydrotermických podmínek způsobené vysokými dávkami závlahové vody, pěstování monokultur bez zastoupení víceletých pícnin v osevním postupu, používání draselných hnojiv, a další.

    Potenciální zranitelnost podorničí a spodiny utužením lze vyhodnotit třemi metodami. Výhodné je posuzování podle objemové hmotnosti nebo pórovitosti, méně výhodné pak podle tzv. „packing density“. Vyhodnocení vycházelo z charakteristik, které jsou součástí datové báze. Jedná se o zrnitost, která je vyjádřena obsahem I. zrnitostní kategorie (frakce pod 0,01 mm); obsahem jílu (částice pod 0,001 mm, respektive pro některé výpočty < 0,002 mm), objemovou hmotností (redukovaná) v g.m-3; strukturou půdy, celkovou pórovitostí a jednotlivými kategoriemi pórů (především kapilárních). Jako nejlépe aplikovatelné se osvědčily výsledky získané vyhodnocením pórovitosti.

    kategorie potenciální zranitelnosti půd utužením kategorie HPJ
    zanedbatelná 1 17, 27, 31, 32, 34, 35, 36, 38, 55
    nízká 2 8, 28, 29, 37, 40, 56, 58, 60, 62, 64
    nižší střední 3 2, 4, 6, 13, 15, 16, 19, 20, 21, 41, 42, 45, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 57, 59, 61, 63
    vyšší střední 4 3, 5, 7, 11, 22, 23, 25, 26, 30, 33, 43, 67
    vysoká 5 9, 10, 12, 14, 44, 46, 47, 48, 66, 68, 69, 70, 71
    nehodnoceno 6 18, 24, 39, 65, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 78

    Hydrologické charakteristiky půd

    Vysýchavé půdy

    Při vymezování vysýchavých půd se vycházelo databáze BPEJ. Údaje o charakteru a vlastnostech, které jsou zpracovány pro každou hlavní půdní jednotku (HPJ), byly zhodnoceny a staly se podkladem pro vymezení vysýchavých půd. Pro zpracování ukazatelů vodní bilance v půdě byl využit graf Brežného, který vychází ze zrnitostního složení půdy jako funkce hydrolimitu. Pro zařazení půdy do kategorie vysýchavých půd je nutné, aby se půda nacházela v teplém (mírně teplém) a suchém klimatickém regionu. Jedná se klimatické regiony bonitace 0, 1, 4. Půdy vysýchavé byly vymezeny na základě využitelné vodní kapacity půd (VVK), podle hodnot VVK ≤ 12,5 %. Tuto podmínku splnily HPJ 04, 21, 23, 31, 55. Vrstva je výstupem projektu NAZV QD 1293 „Vymezení zemědělsky méně příznivých a ohrožených oblastí ČR s návrhy na využití této půdy včetně ekonomických dopadů“.

    Trvale zamokřené půdy

    Půdy podmáčené byly vymezeny na základě Taxonomické klasifikace půd, tzv. trvale a periodicky zamokřených půd. Výměra podmáčených půd může být ovlivněna provedenými hydromelioracemi, ale i jejich současným stavem a funkčností, kdy již končí jejich životnost a dochází k poruchám systémů a následnému podmáčení půdy.

    Skupinu půd trvale zamokřených tvoří především půdy, kde probíhá glejový proces, tj. trpí výrazným zamokřením daným zejména vysokou hladinou podzemní vody anebo stagnující vodou na povrchu. Výskyt těchto půd je lokální, zpravidla poblíž vodního toku či ve značně složitém terénu.

    Do skupiny trvale zamokřených půd řadíme HPJ 64 – 76 (viz. vyhláška MZe č. 327/1998 Sb., ve znění vyhlášky č. 546/2002 Sb.). HPJ 64 a 65 zahrnují zkulturnělé hydromorfní půdy; HPJ 66 – 69 půdy rovinných celků a depresních poloh; HPJ 70 – 72 hydromorfní půdy nivních poloh; HPJ 73 a 74 hydromorfní půdy svahů; HPJ 75 a 76 jsou katény, vyskytující se převážně na kratších svazích nebo v dolních částech svahů.

    Typickým představitelem této skupiny jsou gleje a stagnogleje. Glej je geneticky půdní typ charakterizovaný výskytem v dlouhodobě vodou nasycené zóně (vysoká hladina podzemní vody). Stagnogleje jsou charakterizovány velmi dlouhou dobou povrchového převlhčení profilu.

    Periodicky zamokřené půdy

    Půdy podmáčené byly vymezeny na základě Taxonomické klasifikace půd, tzv. trvale a periodicky zamokřených půd. Výměra podmáčených půd může být ovlivněna provedenými hydromelioracemi, ale i jejich současným stavem a funkčností, kdy již končí jejich životnost a dochází k poruchám systémů a následnému podmáčení půdy.

    Základním znakem této skupiny půd je periodické převlhčení půdního profilu, především v jarním období. Tyto půdy mají světle šedý až bělošedý nebo zelenavě šedý zesvětlený horizont se silným vývojem konkrecí a horizont mramorovaný, ve kterém dochází vlivem periodického zamokření ke změnám oxidoredukčního potenciálu a tvorbě šedých a rezivých partií v půdní matrici.

    Do skupiny periodicky zamokřených půd řadíme HPJ 44, 47 – 54, a 58 (viz. vyhláška MZe č. 327/1998 Sb., ve znění vyhlášky č. 546/2002 Sb.). Typickým představitelem této skupiny jsou pseudogleje, základním procesem je oglejení, střídání procesů redukce a oxidace při stagnaci povrchové vláhy a vysýchání profilu.

    Cena půdy

    Základní cena zemědělských pozemků dle BPEJ

    Ocenění zemědělské půdy je určeno ze specifických vlastností půdy (zejména úrodnosti), které byly zjišťovány v rámci bonitace půdního fondu. Bonitace respektuje základní, v podstatě neovlivnitelné faktory, jakými jsou klima, půdní typy, svažitost, skeletovitost a hloubka ornice konkrétního pozemku. Samotný proces bonitace se opírá o znalosti KPP (Komplexní průzkum půd) uskutečnění v letech 1961−1971. Výsledkem bonitace čs. půdního fondu (r. 1973−1978), je soustava bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ), které můžeme označit jako základní mapovací a oceňovací jednotky. Kompletní databáze BPEJ a jejich aktualizace je vedena Výzkumným ústavem meliorací a ochrany půdy (VÚMOP).

    Ekonomické ocenění BPEJ vychází z produkčního ocenění BPEJ prostřednictvím parametrizovaných naturálních výnosů 10 hlavních polních plodin (pšenice ozimá, žito, oves, ječmen jarní, kukuřice na zrno, brambory, cukrovka, kukuřice na siláž, víceleté pícniny, řepka) a normativních nákladů vynaložených na jejich dosažení. Ekonomické parametry oceňování zemědělské půdy jsou vedeny v databázi Ústavu zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI).

    Kritériem pro stanovení úředních cen zemědělské půdy bylo ekonomické ocenění HRRE (hrubý roční rentní efekt) rostlinné výroby v daných agroekologických podmínkách při normativně stanovené efektivnosti hospodaření.

    Cena vyhlášková (úřední) je počítána dle vyhlášky Ministerstva financí České republiky č. 441/2013 Sb. (s účinností od 1. ledna 2014), kterou se provádějí ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku, ve znění zákona č. 303/2013 Sb. (s účinností od 1. ledna 2014), podle stavu ke konkrétnímu dni ocenění (dni převodu vlastnických práv).

    Pro určení ceny půdy a pro určení daně z nabytí nemovitosti (dříve daň z převodu nemovitosti) finanční úřad zpravidla požaduje výpočet ceny pozemků dle BPEJ navýšený o cenovou přirážku k základní ceně zemědělských pozemků, která se pohybuje v současné době ve výši 20 - 56 % a to z hlediska sousednosti katastrálních území s oceňovanými pozemky k obcím dle jejich významu a velikosti. Tato přirážka je uvedena v cenovém věstníku MF 14/2013.

    Ostatní

    Plocha meliorací

    Meliorační zásahy do krajiny na našem území sahají hluboko do naší historie, nicméně teprve ve druhé polovině 20. století v 50., 60., 70. a 80. letech dochází na celém území tehdejší ČSSR k masivnímu zcelování pozemků v rámci bývalých jednotných zemědělských družstev (JZD). Touto tzv. kolektivizací byly nenávratně zničeny stovky remízků, stromořadí a polních cest, které v hospodářské krajině tvořily přirozené prvky nazývané v dnešní terminologii biocentry a biokoridory. Nyní se problematika zemědělských hydromeliorací dostává do popředí v kontextu s dožíváním dnes již starých a neudržovaných melioračních staveb realizovaných dříve velmi nákladně za účelem maximální produkce kdekoli, za každou cenu, bez ohledu na další souvislosti celého ekosystému hospodářské krajiny.

    V současnosti jsou objekty odvodňovacích staveb bohužel často zanedbané (ucpané drény, výustě, zazeměné a rozbité šachtice), ať již z důvodu stárnutí, mechanického poškození nebo absence údržby. To může způsobovat vytékání vody na povrch půdy (v místě poruchy drenáže nebo jinde), rozbahnění půdy nebo výskyt rozsáhlejších zátop na povrchu půdy se všemi negativními důsledky. Pravidelná údržba drenážních systémů včetně všech jejich objektů je velmi potřebná, nefunkční nádrž je nutné opravit. K tomu jsou potřeba podklady o provedení odvodňovací stavby. Pro zjištění informací o odvodňovací soustavě a její přesnou lokalizaci na ploše je vedle důkladného terénního průzkumu nezbytné dohledat prováděcí dokumentace (technická zpráva parametry odvodnění, hydrotechnické výpočty, příčiny zamokření a plán provedení stavby), které byly archivovány na okresních pracovištích ZVHS nebo jsou pod správou jednotlivých Povodí. V případě potřeby konzultace nebo zjištění informací o dostupnosti dat apod. je možné obrátit se na Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, v.v.i.

    Monitorované erozní události z ME

    Monitoring eroze zemědělské půdy vznikl jako společný projekt SPÚ (Statní pozemkový úřad) a VÚMOP, v.v.i, a je zajištován na základě příkazu č. 15/2012 (č.j. 70615/2012-MZE-13311) ministra zemědělství. Hlavním cílem monitoringu eroze zemědělské půdy je zjišťování, evidence a správa informací o výskytu projevů eroze a svahových deformací na zemědělské půdě z důvodu možného vyhodnocení příčin vzniku monitorovaných událostí a pro návrhy preventivních opatření a opatření na zmírnění nebo odstranění negativních důsledků těchto událostí.

    K hlášení, evidenci a vyhodnocování jednotlivých erozních událostí slouží webový portál Monitoring eroze zemědělské půdy http://me.vumop.cz. Neregistrovaní uživatelé mají možnost prohlížet si základní popisné a geografické informace k vedeným událostem, pořízenou fotodokumentaci a přijatá opatření.

    Dosavadní zkušenosti s webovým portálem ukazují, že je cenným zdrojem informací nejen pro vědecko-výzkumné účely a pro účely státní správy v této oblasti, ale poskytuje i možnost vytvoření si reálné představy pro širokou veřejnost o problému eroze zemědělské půdy v České republice.

    Druhy pozemků podle KN

    Statistky obsahují celkové výměry jednotlivých druhů pozemků podle údajů z katastru nemovitostí. Jednotlivé druhy pozemků a jejich charakteristiku stanovuje Vyhláška č. 357/2013 Sb. o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška) v příloze 1.

    Vyhláška podle druhu pozemku rozlišuje: (2) orná půda, (3) chmelnice, (4) vinice, (5) zahrada, (6) ovocný sad, (7) trvalý travní porost, (10) lesní pozemek, (11) vodní plocha, (13) zastavěná plocha a nádvoří, (14) ostatní. Zemědělskou půdu představují kategorie 2 – 7.

    Nejnižší územní jednotku, pro kterou je možné uvedené statistiky získat, je katastrální území.

    Rozsah statistického zpracování dat

    Charakteristiky BPEJ

    Hloubka půdy, skeletovitost, třídy ochrany, skupiny půdních typů, hlavní půdní jednotka, periodicky zamokřené půdy, trvale zamokřené půdy, vysýchavé půdy, utužení, acidifikace). Textové, grafické a mapové výstupy byly zpracovány na tzv. způsobilé výměře k výpočtu. Jedná se o výměru zemědělské půdy podle databáze BPEJ (VÚMOP, v.v.i. pro příslušný rok) upravené pomocí databáze ZABAGED (ČÚZK pro příslušný rok). Statistické vyhodnocení bylo provedeno pro území České republiky, jednotlivých krajů, okresů a katastrálních území.

    Vodní eroze

    Cp, G, textové, grafické a mapové výstupy byly zpracovány na tzv. způsobilé výměře k výpočtu. Jedná se o výměru zemědělské půdy podle databáze BPEJ (VÚMOP, v.v.i. pro příslušný rok) upravené pomocí databáze ZABAGED (ČÚZK pro příslušný rok). Statistické vyhodnocení bylo provedeno pro území České republiky, jednotlivých krajů, okresů a katastrálních území.

    Větrná eroze

    Textové, grafické a mapové výstupy pro větrnou erozi byly zpracovány z podkladů databáze BPEJ pouze na ornou půdu podle aktuální databáze LPIS. Statistické vyhodnocení bylo provedeno pro území České republiky, jednotlivých krajů, okresů a katastrálních území.

    DZES

    Textové, grafické a mapové výstupy byly zpracovány na tzv. způsobilé výměře k výpočtu. Jedná se o výměru orné půdy z databáze LPIS (MZe ČR pro příslušný rok). Statistické vyhodnocení bylo provedeno pro území České republiky, jednotlivých krajů, okresů a katastrálních území.